V bývalém rudném dole Zlatých Hor se dnes léčí děti s dýchacími potížemi tak zvanou speleoterapií

24. leden 2019
Česko – země neznámá

Zlaté Hory patří nejen k nejseverněji položeným městům Slezska, ale také k místům s prastarou hornickou tradicí. A co se moc neví, také s tradicí lázeňskou. Ta je pravda o něco mladší. Ovšem zatímco doly už jsou na Zlatohorsku uzavřené, pacienti sem za léčbou jezdí dál, a to mimochodem i do podzemí.

 

Počátky těžby zlata, které dalo zdejšímu městu jméno, sahají patrně až do prehistorických dob. Později se těžba střídavě rozbíhala a zase utlumovala. Ale díky kutání nejen zlata, ale v pozdější době i dalších kovů a polymetalických rud, byl zlatohorský rudní revír provrtaný jako ementál. Zejména 975 metrů vysoký Příčný vrch, který se vypíná přímo nad městem, ukrývá desítky kilometrů chodeb kutaných od 14. století až do 90. let století 20.

Historie léčebných procedur ve Zlatých Horách sahá do začátku 19. století. Uničovský rodák Josef Weiss byl sice vystudovaný právník, ale učarovala mu chemie a zejména výroba papíru. V roce 1814 si proto ve Zlatých Horách koupil papírnu. Při svých pokusech s borovým jehličím, které chtěl využít pro výrobu, získal roztok, který pak používal pro léčbu některých chorob, například revmatismu, dny, nespavosti, ženských potíží a dalších. Z jeho léčebny se později staly městské lázně.

Úspěchy vodoléčebných ústavů v Jeseníku, Lipové a v nedalekých Glucholazech vedl někdejšího lékaře jesenických lázní Karla Anjela v roce 1879 k myšlence založit podobný léčebný ústav i v Cukmantlu, jak se Zlaté Hory tehdy jmenovaly. A v roce 1881 přivítalo sanatorium první pacienty. Patřily k nim i významné osobnosti. Například Leoš Janáček, který zde složil část své opery Šárka.

V roce 1887 Karel Anjel zemřel a novým majitelem se stal vídeňský rodák doktor Ludvík Schweinburg. Sanatorium přestavěl a rozšířil. Léčila se zde anémie, skrofulóza, revmatismus, dna i tělesná a psychická slabost. Léčbě napomáhala vhodná poloha ústavu uprostřed lesů i správné klima.

Lékaře napadlo léčit děti stálým klimatem v podzemí

Světová krize ve 30. letech způsobila pokles počtu pacientů a teprve spolupráce s nemocenskými pokladnami přinesla roku 1937 ústavu zisk. Avšak henleinovský puč donutil v roce 1938 doktora Scweinburga s rodinou k útěku do vnitrozemí. V sanatoriu se pak léčili vojáci wehrmachtu.

Po válce jej nakrátko zabrala armáda, ale brzy bylo sanatorium přebudováno na dětskou léčebnu. Nejprve zde pobývaly podvyživené a tuberkulózní děti, později děti s chorobami dýchacích cest a alergiemi. A ty se zde léčí dodnes. Lékaři se k tomu rozhodli využít i část uzavřených rudných dolů. V jedné části podzemních prostor tak sami horníci v roce 1995 dokončili úpravu místa pro tak zvanou speleoterapii.

Výhodou této léčby je pobyt ve stálém klimatu s teplotou kolem osmi stupňů Celsia a téměř stoprocentní vlhkostí. To vytváří prostředí bez alergenů, zejména prachu a pylových částic. Pro děti jsou 650 metrů hluboko v útrobách Příčného vrchu připraveny herny, prostory k odpočinku i k výuce. Mohou zde také cvičit či absolvovat léčebné procedury.

Do míst, kde speleoterapie probíhá, se občas mohou vypravit na prohlídku i běžní návštěvníci. Všechny překvapí rozlehlost prostor. Právě ta zajišťuje, že se zdejší klima nemění. Když návštěvník přichází do podzemí mezi malé děti, neubrání se dojmu, že navštívil školičku permoníků, kteří jsou v těchto dolech prý čas od času k zahlédnutí. Alespoň děti, které se sem rády vracejí, to tvrdí.

autor: kbz
Spustit audio