Aleš Sekera si z domu vybudoval filmové muzeum. Jeho sbírka čítá tisíce filmů a více než sto historických promítaček

„Začalo to, už když jsem chodil do školy, protože můj strýc v padesátých letech promítal v letním kině tady na vesnici,“ vysvětluje Aleš Sekera počátky své vášně pro filmy a promítačky. „Když s tím skončil, tak mi přenechal knížku o údržbě promítacích strojů. Tu jsem přečetl několikrát.“

Kolik má promítaček doma, to už nejspíš nikdy nespočítá. „Některé mám i víckrát. Když potřebuju nějakou zprovoznit, tak z jiné musím vzít náhradní díl, aby to fungovalo, protože se to dneska už nikde sehnat nedá.“

Vášeň pro historické promítačky došla v případě Aleše Sekery tak daleko, že si doma postavil i malé kino s promítací kabinou. „Promítací kabina musí být oddělená od sálu, aby diváky nerušil hluk promítačky,“ nahlíží pan Sekera nadšeně malým proskleným okénkem do promítacího sálu.  Právě tam tráví hodně času s přítelkyní Pavlínou.

Filmů, které si chtějí večer promítnout, mají stále dost. „Mám archiv, kde je kolem 3 tisíc filmů,“ ukazuje pan Sekera komíny papírových krabic, které ukrývají filmové poklady. Najdete tam Zemanovy animované filmy, filmové týdeníky, pohádky i filmy pro pamětníky. 

Aleš Sekera pomáhá lidem také zachránit rodinné vzpomínky. Rozpadající se filmy ze soukromých archivů přepisuje na digitální nosiče. Někdy jsou ty vzpomínky značně kuriózní. Přepisoval například film z roku 1968, na kterém tatínek zachytil syna na koloběžce. V pozadí lze přitom tušit, jak po ulici, kde bydleli, právě projíždějí ruské tanky.