BARVA

Jak víme my, kteří tuto hru umíme, přesněji řečeno snažíme se jí umět, přiznání barvy je jedním z důležitých pravidel mariáše. Mám-li v ruce kartu stejné barvy, jaká byla vynesena, ať chci, nebo nechci, musím ji dát do hry. Musím barvu přiznat, musím vyjít s barvou ven. Neodvratnost tohoto pravidla způsobila, že pro situace, kdy nemám jinou možnost než se k něčemu přiznat, nebo když musím říct pravdu, ať je jakákoliv, používáme zmíněná sousloví pocházející z mariáše.

Jedna z mnoha zajímavostí slova barva je to, že v souvislosti s kartami znamená něco trochu jiného než v souvislostech ostatních. Barva je, jak učeně říká Slovník spisovného jazyka českého: "jedna ze základních vlastností hmoty, vnímaná zrakem, způsobená schopností hmoty pohlcovat světelné paprsky o různých vlnových délkách," barva je ovšem také barvicí látka, díky níž je stolek dříve růžový nyní černý. Jenže barvy v kartách jsou něco trochu jiného. V mariáši jsou barvy jednak barvy opravdové, tedy červená a zelená, avšak i žaludy a kule jsou zde barvy. A v kartách žolíkových pod slovem barvy už skutečné barvy vůbec nevystupují. Barvy tu jsou srdce, kára, píky a kříže.

Čímž jsem zajímavosti kolem slova barva ani zdaleka nevyčerpal. Pavel Eisner například ve své knížce Čeština poklepem a poslechem upozorňuje na to, že slovo barva mívalo u starých Čechů trochu podivný nádech. "Český člověk s ní spojoval patrně představu nekalosti, přetvářlivé nalíčenosti," píše Eisner a pokračuje: "Barevný přietel byl přítel ošemetný, falešný, a barvu dáti znamenalo předstírati."

A poslední zajímavost. Přestože slovo barva používali už staří Čechové, české není. Naši předkové si je vypůjčili ze středohornoněmčiny, kde znělo varwe. Z něj v moderní němčině vzniklo slovo Farbe, které pak přejali například Slováci. My jsme slovo přejali dřív, proto říkáme barva, Slováci později, a proto mají farbu.