Bota tlačí

3. květen 2004

Dnes bude řeč o původu úsloví "Každý sám ví, kde ho bota tlačí", z něhož je i kratší slovní spojení "víme, kde nás bota tlačí". Nejprve ale pár slov o samotném slově bota. Jako skoro nic z toho, co nosíme na sobě, nemají ani boty jazykově český původ. Stejně jako slova košile, kabát, šála, sako, svetr či punčochy jsou i slova bota a boty cizí. Naši předkové výraz bota přejali někdy za Lucemburků, tedy počátkem 14. století, od Francouzů, kteří působili na pražském královském dvoře; francouzské botte znamenalo kožený střevíc.

Nejprve se bota v Čechách říkalo jen vysokým botám, pro boty nízké měli staří Čechové výraz střevíc, což je české slovo, které souvisí s výrazem střevo. Obě slova mají základ v indoevropském sker-, to, co je odřezané. Výrazem střevo totiž naši předkové nejprve pojmenovávali to, co vyřezali ze zabitých zvířat, a střevíc byl výrobek z odřezané kůže. Původně staří Čechové tomu, co nosili na nohách, říkali škorně, což je slovo, které vzniklo ze starého skora, nevydělaná kůže. Výraz skora souvisí s dnešními slovy kůra a škára.

Michal Novotný

S botou, o níž jen my sami víme, kde nás tlačí, je to takhle. Tuto větu, kterou dosud používáme, prý prvně vyslovil římský státník, zámožný a spořádaný občan Aemilius Paulus. Žil v manželství, které všichni pokládali za šťastné, a tak Paulus způsobil velký rozruch, když se svou krásnou, milou, pracovitou a dokonce i bohatou ženou náhle nechal rozvést. Nikdo nevěděl proč a také se to nikdo nedozvěděl. Když se totiž rozvedeného muže jeho přátelé zeptali, co se stalo, natáhl nohu, ukázal na svou botu a řekl: "Taky tato bota je napohled pěkná a jako nová; ale nikdo jiný než já sám nemůže vědět, kde mě tlačí." Tuto příhodu mají autoři knížky Zakopaný pes, odkud jsem ji čerpal já, z vyprávění římského spisovatele Plútarcha.

Stejný smysl jako úsloví o tlačící botě má úsloví o tom, že není všechno zlato, co se třpytí a také věta, která říká, že není růže bez trní. Tu, podle autorů knížky Zakopaný pes, vyslovil anglický básník Milton, když mu přítel vychvaloval jeho mladou - mimochodem už třetí - ženu přirovnáním k růži. "Není růže bez trní," pravil prý básník suše.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz.

autor: Michal Novotný
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.