Cesta mrazivou Antarktidou? Rozhodnout se jít zpět bylo těžké, popisuje moderátorka Výborná

Jak dlouho trvalo, než jste se rozhodla to zabalit a vrátit se? Jak moc těžké rozhodování to bylo? Jak těžké bylo vzdát se svého snu a cíle?

Čtěte také

Podání ruky je na Aljašce zákon. Jsem hrdý, že jsem součástí tamní komunity, vypráví rybář z Moravy

Cíl byl dojít, ale okolnosti byly takové: cestu jsme měli rozdělenou, nejprve jdete rovně 400 kilometrů, tam je opuštěné letiště, na kterém stojí jediná budova – malý modrý záchod. V podstatě to je kadibudka. Potom uděláte lehkou levotočivou zatáčku a pokračujete dalších zhruba 500 kilometrů.

První část cesty jsme si řekli, že si dáme rezervu a budeme tam za zhruba 21 dní. Jeden den jsme skutečně nešli, protože foukal hodně silný vítr, další den bych bývala nešla já, ale protože Christian je seveřan a ten jde pořád, pokud nefouká více než 60 kilometrů v hodině.

Tam jsem měla těžkou chvíli ve stanu, když jsem si uvědomila, že do toho jdeme. Ale jakmile už se pohybuješ, jakmile máš zabalený stan, tak už to všechno v pořádku.

Jak to, že o tom rozhoduje Cristian, když on je najatý průvodce a ty jsi vlastně šéfka?

Je to přece jenom člověk, který na jižním pólu byl šestkrát, osmkrát přešel Grónsko, má to všechno v krvi. To bych musela být úplný blázen, kdybych mu řekla, že teď to tady řídím já.

Když jsem ale přilétala do Punta Arenas v Chile, tak jsem měla něco v krku. Tak jsem si dala paralen. Pak jsme přiletěli na Antarktidu, začali jsme balit, tak jsem to ještě nějak nevnímala, i když jsem už trochu kašlala.

Když jsme ale vyrazili, tak mě zastihl velký kašel. Zkoušela jsem všechny možné varianty – bromhexin, paralen – a bylo to čím dál tím horší. Zvláště když jsme se potom dostali do hodně studeného protivětru. Potřebovali jsme ale přidat.

Čtěte také

Irák je můj druhý domov. Fotit je tam ale obtížné. Ženám musí focení dovolit otec, popisuje fotografka

Cesta na pól je i  matematika. Kromě toho, že musíš mít natrénováno, musíš mít rychlost a tempo, tak si musíš vypočítat, jakou si dám rezervu, kdyby bylo hnusné počasí, či jak mám spočítané jídlo.

V půlce jsme ale měli připravené jídlo na cestu, takže moje sáně nemuseli vážit 120 kilo. V tom protivětru jsem ale nedokázala jít rychleji, protože jsem kašlala a nešlo to.

Kolik kilometrů denně?

Asi 22 nebo 24 – se saněmi po nerovném povrchu. Seděli jsme s Cristianem ve stanu a on říká: „hele, zvaž to, protože teďka nás čeká stoupání“. Do půlky cesty jsme nastoupali nějakých 1300 výškových metrů téměř z bodu nuly, a pól je ve výšce 2800 metrů nad mořem. Mocnost ledu je obrovská.

Oblasti 86. a 88. rovnoběžky jsou hodně vyhrocené a nikdo pro vás už nepřiletí. Takže jsme to hodnotili, volala jsem si s doktory, kteří říkali, že mám možná zápal plic. Tak jsem o tom hodně přemýšlela a řekla jsem si, že ještě nejsem tak stará.

Šla jsem za Cristianem s tím, že končíme. A on mi říkal: „já jsem rád, protože jsem si s různými lidmi zažil různé momenty, kdy jsem to musel balit. A ty vypadáš rozumná“. A já jsem předtím asi osm hodin brečela.

To musí být hrozně silná emoce. Vztek, lítost.

Nesnáším sebelítost, je to moje nejhorší vlastnost. Rozhodla jsme se, že s ní budu hodně pracovat. Takže to byla těžká chvíle. Ale fakt si myslím, že člověk nekončí. Říkala jsem si, že to musím stihnout do 50, do 60 let, protože pak už se to tělo začne jenom rozpadat.

Potom jsem na základně na pólu potkala nějakého veselého staříka ze Spojených států amerických a on říká: „tak co, jaký to bylo?“ Já říkám: „no, to já jsem nedošla“. A on říkal: „prosím tě, nic si z toho nedělej. Já jsem Mount Everest taky napoprvé nevylez“. Zeptala jsem se: „kolik ti bylo, když si ho napodruhé vylez?“ On se na mě podíval a říkal, že 74 let.

Jak zní vítr na pólu? A jak se pozná, jak rychlý je? Poslechněte si celý rozhovor.