Do Prahy přijely vlakem desítky uprchlíků z Ukrajiny. ‚Vydechla jsem si až ve chvíli, kdy jsem spatřila hory,‘říká jedna z nich

Ljuba se synem vyhlíží na nástupišti uprchlíky jako první. Čeká na ženu bratrance s dětmi, které ubytuje u sebe. Na Ukrajině má i další příbuzné, pro ty už místo nemá. „Když mi přijde celá rodina, 40 lidí, co mám dělat? Jsem jediný člověk, kterého mají v Čechách,“ říká Českému rozhlasu.

Její příbuzní přijíždí ze západní Ukrajiny. U Užhorodu podle ní čekali asi sedm hodin, tedy výrazně méně než na polských přechodech. „Slyšela jsem, že u Lvova se čeká až dvacet hodin. Jsou tam těhotné ženy, s malými dětmi, je zima,“ popisuje.

Na nádraží s cedulí čekala i Diana Senova. „Kamarádka mi napsala, jestli bychom mohli zajet pro mladou holku, která přijede z Košic. Té byla koupena letenka do Malagy, která jí zajistí ubytování,“ vysvětluje.

Přenechá jim byt

Podobných příběhů je perón plný. Potvrzuje to i Martin Švarc. „Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem v teple svého domova, vedle spaly moje děti a já myslel na lidi na Ukrajině. Říkal jsem si, že musím něco udělat. Nechtěl jsem se bezhlavě vrhat k hranicím a dělat tam ještě větší zmatek a komplikace,“ vysvětluje.

Napsal proto kamarádovi z Košic, jestli nemůže nějak pomoct. „A on mi za hodinu volá a říká: ‚Hele, tak mám pro tebe tři ženy, večer přijedou na hlavák, tak se o ně postarej.‘“

Přenechá jim byt, sám se přesunul i s dětmi k rodičům. „Uvidíme zítra, až se vyspí, jak na tom budou. Já o nich vlastně nevím nic a nevím, jestli chtějí zůstat tady, nebo pokračovat dál do světa.“

Vlak zastavil na pražském Hlavním nádraží krátce před sobotní 23. hodinou. Běžní cestující spěchali k eskalátorům, zatímco ženy, některé s dětmi, hledaly své zachránce. Na všech byla znát velká úleva i vyčerpání.

Z Kyjeva odešla před dvěma dny i Olha. „Když jsme vlakem opouštěly Lvov, tak mi zavolal táta a řekl mi, že na město útočí. Vydechla jsem si až ve chvíli, kdy jsem spatřila hory se sněhem a věděla, že se blížím Užhorodu a hranicím,“ svěřuje se. „Překročily jsme hranice do Slovenska a spousta lidí vám začne dávat čaj a sladkosti. Byly jsme v šoku, vůbec to nechápaly.“

V ukrajinské metropoli zanechala rodiče. „Je to děsivé, v Kyjevě je hodně leteckých útoků a rodiče mi navíc ráno řekli, že na střeše naší budovy našli nějaké zaměřovací značky od sabotérů. A vůbec nevíte, co dělat.“

V Kyjevě zůstaly i její dvě 80leté babičky. „Moje babička ztratila dědu během druhé světové války. A teď je to stejné. Je to strašný.“

Vedle ní stojí Viki, které se z válečné zóny podařilo zachránit i kocoura jménem Morfeus. Z Vlaku vystupují i Uljana a Oxana. Každá vede za ruku své malé děti, kvůli kterým odešly. Ostatní zůstali, aby bojovali. „Chceme bojovat za naši svobodu a budeme za ni bojovat,“ říká Uljana.

Na nádraží jsou také dobrovolníci z iniciativy Hlavák. Ti už od roku 2015 shání pro přijíždějící uprchlíky dočasné ubytování. Zařizovali jej i první ukrajinské rodině. „Jeli do jednoho pražského hotelu, kde se o ně zadarmo postarali. Hotel nabízel daleko více lůžek, než kolik bylo potřeba využít,“ vysvětluje pro Radiožurnál Ondřej Mazura.

U vlaků jsou i policisté, kteří rozdávají informační letáky. I oni jsou připravení zařídit krizové lůžko, pokud by někdo neměl kde přespat.