FIAKR

Ale vraťme se k fiakrům, k původu tohoto slova. Musíme začít v někdy na počátku 7. století. Tehdy totiž přišel do Francie, do města Meaux ležícího asi 45 kilometrů od Paříže jistý Fiacrus latinsky Fiacrius. Byl to podle většiny pramenů irský poustevník, někde se objevuje, že to byl syn skotského krále. V každém případě ve Francii chtěl poustevničit. Tamní biskup mu dal kus lesa k bydlení a Fiacrus ho hned mávnutím hole proměnil v kvetoucí sad. Když se pak stal svatým, byl právě kvůli tomuto antré pokládán za patrona zahradníků a zobrazovali ho s rýčem. Další pozoruhodností tohoto pozdějšího světce bylo, že se zcela zásadně, takříkajíc až za hrob, vyhýbal ženám. Když žil, nesměly se přiblížit k jeho obydlí, a po smrti ani k hrobu. K hrobu poustevníka Faicra tedy chodili muži, především nemocní muži. Na jednu pánskou nemoc se mrtvý světec specializoval zvláště, uměl prý vyléčit hemeroidy.

Jenže naše otázka zní: co má společného svatý Fiacrus, jakýsi irský nebo snad skotský poustevník ze 7. století, patron zahradníků, nepřítel ženského pohlaví a léčitel hemeroidů s nájemnými dvouspřežnými kočáry zvanými fiakry... V některých knihách se můžeme dočíst, že první fiakristé měli své stanoviště u kostela svatého Fiacra v Paříži. Avšak v Paříži nikdy žádný kostel zasvěcený svatému Fiacrovi nebyl, dokonce ani kaple ne. Přesně je to o maličko jinak. V roce 1640 začal jakýsi pan Sauvage v Paříži podnikat v oboru přepravy lidí nájemnými kočáry a první stanoviště těchto kočárů bylo v ulici St. Martin, před jeho domem, kterému se říkalo Hotel St. Fiacre, protože na jeho štítě byl vyobrazený svatý Fiakr. První nájemné kočáry se shromažďovaly takříkajíc u Fiakra, a tak se jim brzy začalo říkat fiakry. A už jim to zůstalo.