František Cinger - publicista a literární historik
31. leden 2013
Tandem
Hostem talk show Tandem byl publicista a literární historik František Cinger, od kterého jste se mimo jiné dozvěděli, jak vzpomíná na své dětsví v pražských Dejvicích, čím ho oslovila osobnost Jana Wericha a jak vzpomíná na Arnošta Lustiga.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z rozhlasového studia vás opět zdraví Jan Rosák. Dnes je hostem Tandemu publicista a literární historik, který se ve své literární tvorbě věnuje zejména knihám, jež shrnují životní osudy předních českých umělců a osobností české společnosti 20.století. Mimo jiné Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Otty Pavla nebo Arnošta Lustiga. O všech bude dnes určitě řeč, ale hlavně o ústředním hostu Tandemu Františku Cingerovi. Dobrý den.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Dobrý den, zdravím všechny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vzhledem k vašemu zaměření navrhuji dát si na rozjezd našeho povídání nějakou klasickou písničku dvojice Voskovec a Werich.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se můj host František Cinger dostal k osobě a osobnosti samozřejmě Jana Wericha a dalších, o kterých bude dnes řeč, o tom si popovídáme později. Teď bude řeč hlavně o vás, a to samozřejmě o vašem dětství. Vždycky si povídáme nebo začínáme dětstvím. Kdepak jste se narodil?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já jsem se narodil ve střešovické nemocnici, dnes je to Ústřední vojenská nemocnice. Možná, že už tehdy v tom roce 56 také byla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Maminka byla na vojně?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Ne, ne, tatínek byl na vojně. Ale hlavně jsme bydleli v Dejvicích, takže vlastně jsem dejvické dítě, abych tak řekl, a proto mám vztah třeba k Dukle Praha, protože od svého dětství útlého jsem tam chodil na ten stadion, ještě když tam byla taková stráň, kde akorát padaly kameny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsme se tam museli potkávat. Určitě. Já jsem taky Dejvičák tedy jaksi letitý a taky jsem chodil na Duklu. Dokonce jsem jí i fandil, i když to tehdy nebylo jednoduché, protože nás bylo asi 5 vždycky na té tribuně. Tak jste tam taky bývával?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
To Otta Pavel psal, že tam jsou asi tramvaják a tyhle, že jo, v tý knize Dukla mezi mrakodrapy. Je to shoda okolností. Rád si o tom povídám třeba s Petrem Šabachem, kterej nevím nakolik je duklák, teda to nevím, ale o tom dětství v Dejvicích, které vlastně máme tak trochu společné, tak rádi, když se vidíme, tak zavzpomínáme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, Petr Šabach taky je můj kamarád z útlého dětství a spíš teda mládí. Takže Dejvice, to je jasná věc. Tam, když jste prožíval dětství, tak si dovedu představit tedy, jak to asi bylo. Sport a klukovské takové hry. Byl jste sígr vlastně, nebo ne?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já jsem nebyl ani sígr ani vzorný student, respektive žák. Dneska říkat, že mě do pionýra nechtěli vzít, protože jsem neměl jedničky, je takový přihlouplý, protože naopak pak jsem se stal, abych tak řekl, pionýrským vedoucím na nějaký čas. Ale když jsme přišli ze školy, tak jsme šli hrát fotbal, že jo. Jakmile zmrzlo, tak se to polilo a hrál se tam hokej až do jara. Takže to mládí bylo takový sportovní.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A na gymnázium, předpokládám, jste potom chodil. Čili, takový ten zdravý normální vývoj.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tehdy se ta ulice jmenovala Leninova, dříve Velvarská.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale tak to jsme chodili na stejný ústav. Já jako na SVVŠ. To vy taky?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
To chodil můj bratr. A já jsem chodil, protože jsem maličko mladší, tak už pak to bylo teda gymnázium, ale brácha dělal ještě poslední ročník SVVŠ. Ale nepochybně na některé pedagogy bychom si vzpomněli. Byla tam řada vzácných lidí, kromě samozřejmě těch, kteří vzácní nebyli a byli protivný a představovali jistou tu tupou stránku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To nepochybně.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
/nesrozumitelné/ i školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale možná, že někdo z těch pedagogů vás třeba nasměroval na vaše další jaksi životní zaměření.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, nejvíc mě jaksi nasměrovala paní profesorka, respektive tehdy se říkalo soudružka učitelka, my jsme jí říkali paní učitelka Hana Bolomská na Základní škole v Bílé ulici. A pak, když jsme mluvili o gymnáziu, tak tam byl Karel Pech, učitel latiny. Mimořádně vzácnej člověk. Díky jeho schopnostem pedagogickým jsem v podstatě pak při studiu historie neměl se zkouškami z latiny, abych tak řekl, vůbec žádný problém. A jsem rád, že nějakou, nedovolím si říct znalostí, ale takovou pidiznalostí latiny prostě žiju dál a myslím si, že to je dobře, když člověk má trochu širší zázemí. Zvlášť když se to týká kultury, která s Římem, antikou a tak dále a tam už je skok samozřejmě k Voskovci, Werichovi a vůbec teda samozřejmě ke kultuře, protože ten ideál antický člověka jaksi všestranně vzdělaného i fyzicky, psychicky je pro mě trvalý.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Osobnost Jana Wericha a samozřejmě lidí kolem něj, to nelze jenom abstrahovat jenom na jeho osobnost, určitě Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek, to jsou osobnosti, které mého dnešního hosta Františka Cingera zajímají natolik, že jste jim věnoval kus svého života. Čím vás, jestli se to vůbec dá říct pár větama, čím vás jaksi nejvíc popadl ten Werich?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, mě popadlo celé Osvobozené divadlo jednak tím, že otec měl v knihovně publikaci Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, což byla po dlouhá desetiletí vlastně jediná kniha o Osvobozeném divadle. No a pak za to může brácha, protože když dělal svoji práci na zakončení studia ČVUT, tak si myslel, že ty rysy zvládne během týdne. Dělal to ve dne v noci 3 týdny a aby neusnul, tak si pouštěl jednak Osvobozené divadlo a jednak samozřejmě Semafor. No a člověk jaksi vstřebal tu krásu, moudrost, laskovat a dneska už ví, že i étos. Takže to byl takovej, abych tak řekl, podprahové setkání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No ale říkáte, že si pouštěl, to znamená, že jste toho museli mít doma víc. Ale ono to tehdy nebylo úplně tak jednoduché. Dneska jsou v podstatě na cédéčkách, dokonce na DVD v podstatě celý souhrnný jaksi repertoár Osvobozeného, ale tehdy to nebylo.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tak když si vzpomenete na magnetofon B2B4.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Anebo Sonet Duo.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Jo, ten už byl lepší, tak tam vlastně byl celý soubor vlastně těch desek, které v průběhu 50.,60. let vycházely, že jo. A to se hrálo pořád jako dokolečka. Takže to byl základní takový impuls, o němž jsem netušil, že v roce 2004, kdy televize uvede dokument Klaunova antická tragédie Filipa Mencla a nakladatel mě vyzve, jestli bych to nepřevedl do literární podoby, teda literární, spíš psané podoby. A já jsem řekl ano. Teda jednak jsem to samozřejmě odmítl, protože jsem si nedovolil dotýkat se hvězd. Ale vzhledem k tomu, že tehdy už jsem spolupracoval s Arnoštem Lustigem a přece jenom trochu odvahy jsem získal, tak jsem řekl ano, ale musí to samozřejmě být nejen o Werichovi, ale i o Voskovcovi a samozřejmě i o Ježkovi. Takže vznikla kniha Smějící se slzy, aneb soukromý život Jana Wericha, což je v zásadě kniha o osudech teda těchto 3 strážníků.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste, předpokládám tedy, jaksi vycházel z toho, co už vydáno bylo. Ale to by nestačilo, to byste v podstatě jenom parafrázoval už napsané. Kde jste sháněl a sehnal další materiály, které ještě třeba jaksi nebyly nikdy publikovány?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Jednak před tím, než lidé, kteří se zabývali tím, jako Radim Dolejš, kterej s kamarádem potom udělali výbor z recenzí Voskovce Wericha, kterým bylo 22 a v časopise Přerod psali svoje recenzičky a tak dále, tak já jsem si vlastně ty časopisy prošel před tím a protože jsem jaksi studoval češtinu, dějepis a vztah k archivům jaksi jsem měl a mám, tak jsem šel do archivů. A s překvapením jsem zjistil, že třeba Divadelní ústav má k dispozici dotazník Jiřího Voskovce, který 27.března 1948, posléze jsem si zjistil, že to byla sobota, podepsal a napsal do UNESCO. A tam vlastně popisuje do té doby veškerou svou činnost. Mimo jiné tam říká, kolik jako ředitel a herec měl v Osvobozeném divadle. Byly to slušné peníze. A co vlastně hrál pak dál. Takže člověk musel jít i k dalším zdrojům, protože mlít tu samou slámu, to jako by ani nikoho nezajímalo. A ten ohlas té knihy nebo i vlastně podnět k další práci jaksi přišel tímto způsobem.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přede mnou tady leží na stole knížka, jejímž spoluautorem je František Cinger, můj dnešní host, Dialogy přes železnou oponu - Voskovec a Werich. Kde jste se dostal k téhle té komunikaci mezi Voskovcem a Werichem tak, že vznikly ty Dialogy?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, každý, kdo má rád Voskovce, Wericha a je starší než 20 let, tak ví, že vlastně o Voskovcově životě zejména toho jsme věděli hodně málo, protože s výjimkou 60.let, a to se pak netýkalo jenom Voskovce, ale v 70.letech i Wericha, tak vlastně Voskovec jako v uvozovkách nebo i bez uvozovek emigrant byl, říkám s výjimkou určité etapy 60.let, persona nongrata a Werich posléze také. Takže každý, kdo se o ně zajímal, tak vlastně si kladl otázku, kdy se scházeli vlastně, když Voskovec odešel z Československa, o čem se bavili, jak vypadal vlastně Falstaf, scénář filmu, který chtěl Werich s Vojtěchem Jasným natočit a nepodařilo se. Takže to byla vlastně ctižádost. A byl jsem rád, že jsem se sešel s Karlem Kolišem už před řadou let, což je bývalý šéf Jonáš klubu a jaksi ctitel Semaforu a Suchého a Šlitra a mimo jiné člověk, který v posledních 2, 3 letech pomáhal rodině Jana Wericha. A kdo má rád ty plakátky prostě s tím sloganem, že člověk má být tím, čím je a nemá být tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je, tak to je mimo jiné Karlova práce. A vlastně jsme zjistili, že jsme si kladli podobné otázky, kolikrát se sešli, kde se sešli, o čem si povídali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestlipak jste taky pátral, já předpokládám, že ano, a co jste dopátral třeba o činnosti Jiřího Voskovce v Americe, to znamená o jeho hraní? Tady se jaksi ví o 2 nebo o 3 filmech jaksi notoricky známých, samozřejmě Dvanáct rozhněvaných mužů. Ale on tam jaksi působil mnohem více pochopitelně, ne jenom ve 1 nebo ve 2 filmech. A zase naopak třeba Jan Werich, který působil u nás a třeba okolnosti natáčení Císařova pekaře jsou taky docela zajímavé a taky ne úplně známé. Jestlipak jste i k tomu se dostal?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Je tam kapitola, respektive 2 kapitoly tomu věnované. Sám Voskovcův vstup na území Spojených států samozřejmě v době II.světové války i krátce po ní byl bez problémů. Ale když se tam vrátil 16.května v roce 1950, tak byl zatčen a v internaci v podstatě do 5.dubna 51 strávil jaksi čas v nečinnosti.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Se stal vlastně obětí Mccartismu.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tak jako fellow travel, to znamená souputník komunistů. A kladli mu otázku, jak mohl dostat od ministra Noska, ministra vnitra tehdy a ministra Klementise, který se Janu Masarykovi ministrem zahraničí, jak vlastně od nich mohl dostat razítko, aby v dubnu 48 mohl odjet jako pracovník oddělení hromadných sdělovacích prostředků do UNESCO. Takže tam těch otázek spojených s Voskovcem je více, nicméně člověk, když za tím šel dál, tak samozřejmě zjistil, že se stal velmi uznávaným hercem zejména čechovovského repertoáru. Jako Strýček Váňa získal i cenu /nesrozumitelné/, což je podobnost naší Thalie. A pak je tam řada věcí, proč vlastně jsme tu knihu psali. V době, kdy v roce 57, 58 hrál ve filmu Bravados, což byl takovej docela nudnej western, ovšem s Gregory Peckem v hlavní roli, tak vlastně umírala jeho druhá žena Anna Gerlet a von byl v Mexiku a pak se vrátil a vlastně s Werichem i si psal, co si tehdy myslel, nemyslel. A člověk zvlášť v dnešní situaci, když Arnošt Lustig, o kterém možná bude řeč, mi říkal: "No, co má bejt, tak mám rakovinu, má to každej třetí." Tak dneska vlastně to, co si Voskovec s Werichem povídali v roce 57, 58 o této nemoci a o léčení jeho ženy, tak působí velmi silně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Znovu otevírám knížku mého dnešního hosta Františka Cingera, kterou napsal spolu s Karlem Kolišem Voskovec a Werich Dialogy přes železnou oponu a nacházím tady obrázek uvedení Divotvorného hrnce, kde je Jan Werich v kole s Káčou, je to konkrétně Soňa Červená. A tady dole je Káča a maršálek Václava Trégla. No, myslím si, že když máte teď před sebou možnost výběru, pane Cingere, abyste si vybral mezi klasiky českého humoru, tak ten výběr bude asi docela snadný. Bude to Jan Werich asi, ne?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Samozřejmě Jan Werich. A protože existuje cédéčko, které sice vzniklo maličko později než originál, respektive premiéra Divotvorného hrnce, ale přesto je tam i Soňa Červená, tak bychom si mohli dát Wericha. Anebo pak je druhá varianta Jan Werich s dcerou Janou, když vlastně v roce 69 se vraceli do dětství, mládí, tak vlastně Jana Werichová mu nahrávala jako ta Soňa Červená, která tehdy už byla v exilu a byla z ní velká operní děva.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ona se pak vrátil, u nás opět zářila, září. Ale já bych teď byl taky pro tu nahrávku s Janou Werichovou, protože je to nahrávka pozdější, a tudíž i ta kvalita rozhlasová je mnohem lepší.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem se už zmínil v tom dnešním Tandemu s Františkem Cingerem, publicistou a literárním historikem, tak si chci popovídat taky třeba o Janu Werichovi, taky mě zajímá ty okolnosti natáčení Císařova pekaře, Pekařova císaře, možná, že bychom se k tomu taky třeba dostali, proč vlastně ho nakonec nerežíroval pan Krejčík, ale režíroval ho Frič a podobně. Ale já si myslím, že důležitější je možná i to, v čem je Jan Werich pro dnešek jaksi aktuální. Jinými slovy spousta lidí si určitě jaksi představuje, co by asi tak Jan Werich říkal a tu dnešní dobu.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já mám moc rád jeho nekrolog z roku 1965, který napsal Františku Langerovi, s kterým se scházel v Kavárně Slavia a s Jiřím Trnkou a povídali si vlastně. A on tehdy psal: "Víte, my Češi jsme na historii, kterou jsme prožili, hodně přísný. Když nás to popadne, tak prezidenti nebyli, spisovatelé nebyli." I usmyslelo se, že František Langer nebyl, protože se ocitl blízko osobnostem, jako byl třeba Tomáš Masaryk, Karel Čapek. A já si myslím, že tento Werichův nadhled, jakkoliv jaksi souvisí v Františkem Langerem, tak oslovuje jaksi náš život, ač by se to určitě mnoha lidem nebo některým lidem nezdálo. Stejně tak Voskovec byl volnomyšlenkář, abych tak řekl, a už v roce 61 Werichovi napsal: "Odmítám dělení na Východ a Západ. Jsem v tom zcela výjimkou, která je prašivá jak na západě, tak na východě." Myslím si, že u řady lidí by Voskovec ani dneska s tím nepochodil, ale já si myslím spolu s nimi, že svět je příliš malý na to, aby se dělil. Nehledě na to, že už dneska ono dělení na pomyslný východ a západ jaksi pomíjí realitu ekonomickou a politickou. Ale tím víc si člověk jich váží, protože bylo vidět, že v době velmi mlhavé, nejasné oni prostě dokázali říct analýzu světa, myšlenky, které vlastně oslovují i dnes.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oni byli tak výsostní satirici, že mě docela zajímá, jak by se postavili třeba, kdyby to bylo teoreticky možné, v nějaké své hře k té dnešní aktuální situaci.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Určitě. Jejich síla právě v té politické satiře, jestli vůbec tenhle termín máme používat, byla mimo jiné tím, že jejich názory a jejich pohled na svět nebyl spojen se jmény ani se stranami. Ten trvalý Werichův jaksi bonmot, respektive úkol pro nás, že největší neštěstí je srážka s blbcem, tak ten trvá. A právě proto, že oni vlastně ukazovali, že jsou pro určité sociální, lidské hodnoty a ne, že jsou pro tuhle stranu, támhle tu stranu. A v tom vlastně, že dokázali tu společnost tehdy analyzovat, tak ona nakonec ta společnost třeba od dob Jane Austinové, která psala své romány o anglické společnosti před 200 lety, tak ona ta společnost se zas tolik nemění. A proto oni mají i co říct i nadále.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V dnešním Tandemu s publicistou a literárním historikem Františkem Cingerem už padlo jméno Františka Lustiga. Já vím, že vy považujete spolupráci s Arnoštem Lustigem za velice důležitou a velice cennou pro vás. Myslím si, že vás určitě zasáhlo to, jak Arnošt Lustig jaksi nás opustil. Bylo to v podstatě poměrně nenadálé. Ale on se o té své hrozné nemoci vyjadřoval s takovým nadhledem, že to musí fascinovat úplně každého. Ale to vám samozřejmě nechci teď podsouvat jaksi žádný názor. Ale řekněte, jak se s ním dělalo? Vy jste s ním vydal životopisnou knížku třeba. On byl takový sžíravý ironik trošku, že?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Říkáte nenadálý odchod, to s jeho osobností souvisí. Ten odchod nebyl vůbec nenadálý, on s rakovinou bojoval 5 let, akorát to nikomu neříkal. A kdyby potom nebyly některé bulvární novinářky tak aktivní, tak se to veřejnost ani nedozvěděla, protože on říkal: "Hele, já to nerespektuju. Já jsem přežil prostě Osvětim, Buchenwald a já chci psát a budu psát." Arnošt je fenomén jednak samozřejmě literární, ale pro ty, kdo ho znali, je to obrovská vzpruha do života, protože pokaždé když se s ním člověk setkal, tak se zasmál, zjistil, že život má krásné stránky. A když mi před časem jedna kolegyně říkala: "Prosím tě, to je děs, co se dneska děje, to je vopravdu konec", tak jsem říkal, co blázníš, konec je Osvětim. To, co my tady prožíváme pohledem Arnošta Lustiga je v podstatě happening.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Selanka.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Selanka. A vzpomínám současně na to, jak když byl v exilu a vůbec netušil, že se sem někdy vrátí za sestrou a do prostředí, které miloval, tak myslel na Karlův most. Takže pokaždé, když jdu přes Karlův most, tak si na něj vzpomenu. Ale jeho vlastně poselství samozřejmě je v tom, že dokázal ve svých povídkách a knihách napsat, že člověk, kterej vlastně ztrácí život, tak neztratí lidskost, že zůstane člověkem, což je jaksi velké poselství. A pak samozřejmě další, protože násilí, které tehdy postihlo jeden národ, jednu rasu a které čekalo vlastně český národ vzápětí, protože ten byl také určen vlastně k vyhubení, takže to poselství je paměť. My musíme vlastně, to je hloupé slovo musíme, ale on to tak chápal, my musíme prostě udržovat paměť, co bylo, aby ty, co přijdou pro nás a měli prožít to samé, tak řekli ne, my tohle prožívat nechcem, my to prostě dělat nebudem a chceme žít jinak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste vydal taky knížku Arnošt Lustig - Zadním vchodem. Já jsem ji nečetl, takže nevím. Jak to myslíte zadním vchodem?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Mě zajímalo vlastně, jak Arnošt jako literát začínal. Takže, když jste se ptal na metodu mé práce, tak já jsem prošel veškeré archivy a našel jsem jeho první publikace z roku 47, 48, 46 v židovském věstníku. Zajímalo mě vlastně, jak rostly jeho knihy, které vyšly až v roce 58. To byla jedna kapitola. Další kapitola byla jeho přátelství s Jiřím Justizem, s kterým prošel jak Terezín, Osvětim, tak Buchenwald a spolu utekli. A to srovnání vlastně toho reálného útěku a toho návratu, kdy třeba do Kolína, kde pan Justiz se vrátil, tak z vlaku, kde bylo asi 700, tak jestli se vrátilo jich 32. A pak ještě jedna věc, pozval mě do Mauthausenu, což jsem říkal, prosím tě, co já tam budu dělat. Pak jsem pochopil, že tam potřeboval nějakýho parťáka. Teprve později jsem si uvědomil, že tam byla jak jeho maminka a sestra, to jsem si v tu chvíli nebyl vědom. A když jsme přicházeli, tak on říkal: "Hele, já jsem vnímal v těch koncentrácích, že ty starší chlapi vlastně zmrtvěli, přestali mluvit. A já teďka, jak spolu jdem, tak mě taky dochází jako řeč." A říká: "Víš, v tý řeči je něco pralidskýho, v tý komunikaci." A voni vlastně ty nacisti taky věděli, že když ty lidi zmrtvějí a nebudou se spolu bavit, tak vlastně je zbavějí lidskosti i tímhle způsobem. Nehledě na to, že jsem tam jel, teda byl jsem rád, i na místě, kde zahynuli příbuzní lidí, kteří popravili Reinharda Heydricha a samozřejmě, kde teda skončil i Karel Hašler. Má tam krásnou pamětní desku, dá-li se o pamětní desce, kde byl spálen, vůbec říkat, že je hezká.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak jsme si popovídali s Františkem Cingerem, publicistou, literárním historikem, o velice úžasných osobnostech naší literatury, naší kultury. Ale vy se zabýváte i takovou, já to teď trošičku možná přeženu, lehčí múzou, detektivkou. Vy jste dokonce členem České asociace autorů detektivní literatury. Ale detektivka přece taky může být výsostná literatura, že jo?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, zvlášť v českém podání, kdy od dob Emila Vachka, Karla Čapka, že jo, Jiřího Marka, podle kterého jsme se souhlasem dědiců nazvali i jednu z cen, nejlepší kniha roku je Cena Jiřího Marka. Takže samozřejmě. Ono to dělení vlastně na nějakou takovou lehčí literární múzu a vyšší je zavádějící. Prostě ta literatura i detektivní povídka, detektivní kniha je buď dobrá nebo špatná. A na vzestupu třeba zájmu o severskou detektivku, o Nesboa, Larssona a tak dále, vidíme, že vlastně je to jaksi světový žánr. Takže je tam i krása toho, že ty postavy se obnaží. Dílem samozřejmě můžou bejt plus minus nebo dobří, špatní anebo naopak jsou černobílí, tak jak to v životě bývá. Ale jsem moc rád, že jsem tam poznal třeba Honzu Cimickýho, že jo, který je, nechci říct napůl psychiatr a napůl spisovatel, to bych ho půlil, ale třeba Tondu Jirotku, vzácného autora, nesmírně invenčního, že jo, a řadu dalších osobností. Myslím si, že právě příběhy zločinu a odpuštění, odhalení jsou vlastně příběhy našeho života a jakkoliv jsou spojeny už se starým Řeckem, Římem nebo s Georgem Simenonem, kterýho mám rád právě proto, že byl velice jazykově střídmý a jednoduchý, a přitom se to nádherně čte a člověk si právě kladu otázku, v čem je to mistrovství, že někdo zaujme tím detektivním příběhem a někdo právě to všechno utopí v záplavě slov anebo v nějaký špatný charakteristice. Ale abych to uzavřel, mým vzácným přítelem byl Jiří Marek, respektive on mi věnoval své přátelství, protože to byl o 40 let starší člověk a jeho Hříšní lidé města pražského jsou prostě trvalý klenot tohoto žánru a s radostí si je znova čtu anebo se v televizi na ně dívám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže vlastně hlavně o klasicích byl dnešní Tandem. Vyprávěl nám o nich a o svém bádání a psaní o nich publicista, literární historik František Cinger. Ale dostali jsme se i k současnosti, to je dobře, protože takový je prostě život. Moc vám děkuju za dnešní zajímavé povídání v Tandemu a třeba někdy zase na shledanou.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já moc děkuju. A jistě jsme spolu zjistili to, co víme, že minulost a současnost spolu souvisí víc, než si kdokoliv někdy myslí.
Spustit audio
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z rozhlasového studia vás opět zdraví Jan Rosák. Dnes je hostem Tandemu publicista a literární historik, který se ve své literární tvorbě věnuje zejména knihám, jež shrnují životní osudy předních českých umělců a osobností české společnosti 20.století. Mimo jiné Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Otty Pavla nebo Arnošta Lustiga. O všech bude dnes určitě řeč, ale hlavně o ústředním hostu Tandemu Františku Cingerovi. Dobrý den.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Dobrý den, zdravím všechny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vzhledem k vašemu zaměření navrhuji dát si na rozjezd našeho povídání nějakou klasickou písničku dvojice Voskovec a Werich.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se můj host František Cinger dostal k osobě a osobnosti samozřejmě Jana Wericha a dalších, o kterých bude dnes řeč, o tom si popovídáme později. Teď bude řeč hlavně o vás, a to samozřejmě o vašem dětství. Vždycky si povídáme nebo začínáme dětstvím. Kdepak jste se narodil?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já jsem se narodil ve střešovické nemocnici, dnes je to Ústřední vojenská nemocnice. Možná, že už tehdy v tom roce 56 také byla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Maminka byla na vojně?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Ne, ne, tatínek byl na vojně. Ale hlavně jsme bydleli v Dejvicích, takže vlastně jsem dejvické dítě, abych tak řekl, a proto mám vztah třeba k Dukle Praha, protože od svého dětství útlého jsem tam chodil na ten stadion, ještě když tam byla taková stráň, kde akorát padaly kameny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsme se tam museli potkávat. Určitě. Já jsem taky Dejvičák tedy jaksi letitý a taky jsem chodil na Duklu. Dokonce jsem jí i fandil, i když to tehdy nebylo jednoduché, protože nás bylo asi 5 vždycky na té tribuně. Tak jste tam taky bývával?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
To Otta Pavel psal, že tam jsou asi tramvaják a tyhle, že jo, v tý knize Dukla mezi mrakodrapy. Je to shoda okolností. Rád si o tom povídám třeba s Petrem Šabachem, kterej nevím nakolik je duklák, teda to nevím, ale o tom dětství v Dejvicích, které vlastně máme tak trochu společné, tak rádi, když se vidíme, tak zavzpomínáme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, Petr Šabach taky je můj kamarád z útlého dětství a spíš teda mládí. Takže Dejvice, to je jasná věc. Tam, když jste prožíval dětství, tak si dovedu představit tedy, jak to asi bylo. Sport a klukovské takové hry. Byl jste sígr vlastně, nebo ne?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já jsem nebyl ani sígr ani vzorný student, respektive žák. Dneska říkat, že mě do pionýra nechtěli vzít, protože jsem neměl jedničky, je takový přihlouplý, protože naopak pak jsem se stal, abych tak řekl, pionýrským vedoucím na nějaký čas. Ale když jsme přišli ze školy, tak jsme šli hrát fotbal, že jo. Jakmile zmrzlo, tak se to polilo a hrál se tam hokej až do jara. Takže to mládí bylo takový sportovní.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A na gymnázium, předpokládám, jste potom chodil. Čili, takový ten zdravý normální vývoj.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tehdy se ta ulice jmenovala Leninova, dříve Velvarská.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale tak to jsme chodili na stejný ústav. Já jako na SVVŠ. To vy taky?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
To chodil můj bratr. A já jsem chodil, protože jsem maličko mladší, tak už pak to bylo teda gymnázium, ale brácha dělal ještě poslední ročník SVVŠ. Ale nepochybně na některé pedagogy bychom si vzpomněli. Byla tam řada vzácných lidí, kromě samozřejmě těch, kteří vzácní nebyli a byli protivný a představovali jistou tu tupou stránku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To nepochybně.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
/nesrozumitelné/ i školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale možná, že někdo z těch pedagogů vás třeba nasměroval na vaše další jaksi životní zaměření.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, nejvíc mě jaksi nasměrovala paní profesorka, respektive tehdy se říkalo soudružka učitelka, my jsme jí říkali paní učitelka Hana Bolomská na Základní škole v Bílé ulici. A pak, když jsme mluvili o gymnáziu, tak tam byl Karel Pech, učitel latiny. Mimořádně vzácnej člověk. Díky jeho schopnostem pedagogickým jsem v podstatě pak při studiu historie neměl se zkouškami z latiny, abych tak řekl, vůbec žádný problém. A jsem rád, že nějakou, nedovolím si říct znalostí, ale takovou pidiznalostí latiny prostě žiju dál a myslím si, že to je dobře, když člověk má trochu širší zázemí. Zvlášť když se to týká kultury, která s Římem, antikou a tak dále a tam už je skok samozřejmě k Voskovci, Werichovi a vůbec teda samozřejmě ke kultuře, protože ten ideál antický člověka jaksi všestranně vzdělaného i fyzicky, psychicky je pro mě trvalý.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Osobnost Jana Wericha a samozřejmě lidí kolem něj, to nelze jenom abstrahovat jenom na jeho osobnost, určitě Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek, to jsou osobnosti, které mého dnešního hosta Františka Cingera zajímají natolik, že jste jim věnoval kus svého života. Čím vás, jestli se to vůbec dá říct pár větama, čím vás jaksi nejvíc popadl ten Werich?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, mě popadlo celé Osvobozené divadlo jednak tím, že otec měl v knihovně publikaci Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, což byla po dlouhá desetiletí vlastně jediná kniha o Osvobozeném divadle. No a pak za to může brácha, protože když dělal svoji práci na zakončení studia ČVUT, tak si myslel, že ty rysy zvládne během týdne. Dělal to ve dne v noci 3 týdny a aby neusnul, tak si pouštěl jednak Osvobozené divadlo a jednak samozřejmě Semafor. No a člověk jaksi vstřebal tu krásu, moudrost, laskovat a dneska už ví, že i étos. Takže to byl takovej, abych tak řekl, podprahové setkání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No ale říkáte, že si pouštěl, to znamená, že jste toho museli mít doma víc. Ale ono to tehdy nebylo úplně tak jednoduché. Dneska jsou v podstatě na cédéčkách, dokonce na DVD v podstatě celý souhrnný jaksi repertoár Osvobozeného, ale tehdy to nebylo.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tak když si vzpomenete na magnetofon B2B4.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Anebo Sonet Duo.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Jo, ten už byl lepší, tak tam vlastně byl celý soubor vlastně těch desek, které v průběhu 50.,60. let vycházely, že jo. A to se hrálo pořád jako dokolečka. Takže to byl základní takový impuls, o němž jsem netušil, že v roce 2004, kdy televize uvede dokument Klaunova antická tragédie Filipa Mencla a nakladatel mě vyzve, jestli bych to nepřevedl do literární podoby, teda literární, spíš psané podoby. A já jsem řekl ano. Teda jednak jsem to samozřejmě odmítl, protože jsem si nedovolil dotýkat se hvězd. Ale vzhledem k tomu, že tehdy už jsem spolupracoval s Arnoštem Lustigem a přece jenom trochu odvahy jsem získal, tak jsem řekl ano, ale musí to samozřejmě být nejen o Werichovi, ale i o Voskovcovi a samozřejmě i o Ježkovi. Takže vznikla kniha Smějící se slzy, aneb soukromý život Jana Wericha, což je v zásadě kniha o osudech teda těchto 3 strážníků.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste, předpokládám tedy, jaksi vycházel z toho, co už vydáno bylo. Ale to by nestačilo, to byste v podstatě jenom parafrázoval už napsané. Kde jste sháněl a sehnal další materiály, které ještě třeba jaksi nebyly nikdy publikovány?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Jednak před tím, než lidé, kteří se zabývali tím, jako Radim Dolejš, kterej s kamarádem potom udělali výbor z recenzí Voskovce Wericha, kterým bylo 22 a v časopise Přerod psali svoje recenzičky a tak dále, tak já jsem si vlastně ty časopisy prošel před tím a protože jsem jaksi studoval češtinu, dějepis a vztah k archivům jaksi jsem měl a mám, tak jsem šel do archivů. A s překvapením jsem zjistil, že třeba Divadelní ústav má k dispozici dotazník Jiřího Voskovce, který 27.března 1948, posléze jsem si zjistil, že to byla sobota, podepsal a napsal do UNESCO. A tam vlastně popisuje do té doby veškerou svou činnost. Mimo jiné tam říká, kolik jako ředitel a herec měl v Osvobozeném divadle. Byly to slušné peníze. A co vlastně hrál pak dál. Takže člověk musel jít i k dalším zdrojům, protože mlít tu samou slámu, to jako by ani nikoho nezajímalo. A ten ohlas té knihy nebo i vlastně podnět k další práci jaksi přišel tímto způsobem.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přede mnou tady leží na stole knížka, jejímž spoluautorem je František Cinger, můj dnešní host, Dialogy přes železnou oponu - Voskovec a Werich. Kde jste se dostal k téhle té komunikaci mezi Voskovcem a Werichem tak, že vznikly ty Dialogy?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, každý, kdo má rád Voskovce, Wericha a je starší než 20 let, tak ví, že vlastně o Voskovcově životě zejména toho jsme věděli hodně málo, protože s výjimkou 60.let, a to se pak netýkalo jenom Voskovce, ale v 70.letech i Wericha, tak vlastně Voskovec jako v uvozovkách nebo i bez uvozovek emigrant byl, říkám s výjimkou určité etapy 60.let, persona nongrata a Werich posléze také. Takže každý, kdo se o ně zajímal, tak vlastně si kladl otázku, kdy se scházeli vlastně, když Voskovec odešel z Československa, o čem se bavili, jak vypadal vlastně Falstaf, scénář filmu, který chtěl Werich s Vojtěchem Jasným natočit a nepodařilo se. Takže to byla vlastně ctižádost. A byl jsem rád, že jsem se sešel s Karlem Kolišem už před řadou let, což je bývalý šéf Jonáš klubu a jaksi ctitel Semaforu a Suchého a Šlitra a mimo jiné člověk, který v posledních 2, 3 letech pomáhal rodině Jana Wericha. A kdo má rád ty plakátky prostě s tím sloganem, že člověk má být tím, čím je a nemá být tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je, tak to je mimo jiné Karlova práce. A vlastně jsme zjistili, že jsme si kladli podobné otázky, kolikrát se sešli, kde se sešli, o čem si povídali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestlipak jste taky pátral, já předpokládám, že ano, a co jste dopátral třeba o činnosti Jiřího Voskovce v Americe, to znamená o jeho hraní? Tady se jaksi ví o 2 nebo o 3 filmech jaksi notoricky známých, samozřejmě Dvanáct rozhněvaných mužů. Ale on tam jaksi působil mnohem více pochopitelně, ne jenom ve 1 nebo ve 2 filmech. A zase naopak třeba Jan Werich, který působil u nás a třeba okolnosti natáčení Císařova pekaře jsou taky docela zajímavé a taky ne úplně známé. Jestlipak jste i k tomu se dostal?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Je tam kapitola, respektive 2 kapitoly tomu věnované. Sám Voskovcův vstup na území Spojených států samozřejmě v době II.světové války i krátce po ní byl bez problémů. Ale když se tam vrátil 16.května v roce 1950, tak byl zatčen a v internaci v podstatě do 5.dubna 51 strávil jaksi čas v nečinnosti.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Se stal vlastně obětí Mccartismu.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Tak jako fellow travel, to znamená souputník komunistů. A kladli mu otázku, jak mohl dostat od ministra Noska, ministra vnitra tehdy a ministra Klementise, který se Janu Masarykovi ministrem zahraničí, jak vlastně od nich mohl dostat razítko, aby v dubnu 48 mohl odjet jako pracovník oddělení hromadných sdělovacích prostředků do UNESCO. Takže tam těch otázek spojených s Voskovcem je více, nicméně člověk, když za tím šel dál, tak samozřejmě zjistil, že se stal velmi uznávaným hercem zejména čechovovského repertoáru. Jako Strýček Váňa získal i cenu /nesrozumitelné/, což je podobnost naší Thalie. A pak je tam řada věcí, proč vlastně jsme tu knihu psali. V době, kdy v roce 57, 58 hrál ve filmu Bravados, což byl takovej docela nudnej western, ovšem s Gregory Peckem v hlavní roli, tak vlastně umírala jeho druhá žena Anna Gerlet a von byl v Mexiku a pak se vrátil a vlastně s Werichem i si psal, co si tehdy myslel, nemyslel. A člověk zvlášť v dnešní situaci, když Arnošt Lustig, o kterém možná bude řeč, mi říkal: "No, co má bejt, tak mám rakovinu, má to každej třetí." Tak dneska vlastně to, co si Voskovec s Werichem povídali v roce 57, 58 o této nemoci a o léčení jeho ženy, tak působí velmi silně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Znovu otevírám knížku mého dnešního hosta Františka Cingera, kterou napsal spolu s Karlem Kolišem Voskovec a Werich Dialogy přes železnou oponu a nacházím tady obrázek uvedení Divotvorného hrnce, kde je Jan Werich v kole s Káčou, je to konkrétně Soňa Červená. A tady dole je Káča a maršálek Václava Trégla. No, myslím si, že když máte teď před sebou možnost výběru, pane Cingere, abyste si vybral mezi klasiky českého humoru, tak ten výběr bude asi docela snadný. Bude to Jan Werich asi, ne?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Samozřejmě Jan Werich. A protože existuje cédéčko, které sice vzniklo maličko později než originál, respektive premiéra Divotvorného hrnce, ale přesto je tam i Soňa Červená, tak bychom si mohli dát Wericha. Anebo pak je druhá varianta Jan Werich s dcerou Janou, když vlastně v roce 69 se vraceli do dětství, mládí, tak vlastně Jana Werichová mu nahrávala jako ta Soňa Červená, která tehdy už byla v exilu a byla z ní velká operní děva.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ona se pak vrátil, u nás opět zářila, září. Ale já bych teď byl taky pro tu nahrávku s Janou Werichovou, protože je to nahrávka pozdější, a tudíž i ta kvalita rozhlasová je mnohem lepší.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem se už zmínil v tom dnešním Tandemu s Františkem Cingerem, publicistou a literárním historikem, tak si chci popovídat taky třeba o Janu Werichovi, taky mě zajímá ty okolnosti natáčení Císařova pekaře, Pekařova císaře, možná, že bychom se k tomu taky třeba dostali, proč vlastně ho nakonec nerežíroval pan Krejčík, ale režíroval ho Frič a podobně. Ale já si myslím, že důležitější je možná i to, v čem je Jan Werich pro dnešek jaksi aktuální. Jinými slovy spousta lidí si určitě jaksi představuje, co by asi tak Jan Werich říkal a tu dnešní dobu.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já mám moc rád jeho nekrolog z roku 1965, který napsal Františku Langerovi, s kterým se scházel v Kavárně Slavia a s Jiřím Trnkou a povídali si vlastně. A on tehdy psal: "Víte, my Češi jsme na historii, kterou jsme prožili, hodně přísný. Když nás to popadne, tak prezidenti nebyli, spisovatelé nebyli." I usmyslelo se, že František Langer nebyl, protože se ocitl blízko osobnostem, jako byl třeba Tomáš Masaryk, Karel Čapek. A já si myslím, že tento Werichův nadhled, jakkoliv jaksi souvisí v Františkem Langerem, tak oslovuje jaksi náš život, ač by se to určitě mnoha lidem nebo některým lidem nezdálo. Stejně tak Voskovec byl volnomyšlenkář, abych tak řekl, a už v roce 61 Werichovi napsal: "Odmítám dělení na Východ a Západ. Jsem v tom zcela výjimkou, která je prašivá jak na západě, tak na východě." Myslím si, že u řady lidí by Voskovec ani dneska s tím nepochodil, ale já si myslím spolu s nimi, že svět je příliš malý na to, aby se dělil. Nehledě na to, že už dneska ono dělení na pomyslný východ a západ jaksi pomíjí realitu ekonomickou a politickou. Ale tím víc si člověk jich váží, protože bylo vidět, že v době velmi mlhavé, nejasné oni prostě dokázali říct analýzu světa, myšlenky, které vlastně oslovují i dnes.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oni byli tak výsostní satirici, že mě docela zajímá, jak by se postavili třeba, kdyby to bylo teoreticky možné, v nějaké své hře k té dnešní aktuální situaci.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Určitě. Jejich síla právě v té politické satiře, jestli vůbec tenhle termín máme používat, byla mimo jiné tím, že jejich názory a jejich pohled na svět nebyl spojen se jmény ani se stranami. Ten trvalý Werichův jaksi bonmot, respektive úkol pro nás, že největší neštěstí je srážka s blbcem, tak ten trvá. A právě proto, že oni vlastně ukazovali, že jsou pro určité sociální, lidské hodnoty a ne, že jsou pro tuhle stranu, támhle tu stranu. A v tom vlastně, že dokázali tu společnost tehdy analyzovat, tak ona nakonec ta společnost třeba od dob Jane Austinové, která psala své romány o anglické společnosti před 200 lety, tak ona ta společnost se zas tolik nemění. A proto oni mají i co říct i nadále.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V dnešním Tandemu s publicistou a literárním historikem Františkem Cingerem už padlo jméno Františka Lustiga. Já vím, že vy považujete spolupráci s Arnoštem Lustigem za velice důležitou a velice cennou pro vás. Myslím si, že vás určitě zasáhlo to, jak Arnošt Lustig jaksi nás opustil. Bylo to v podstatě poměrně nenadálé. Ale on se o té své hrozné nemoci vyjadřoval s takovým nadhledem, že to musí fascinovat úplně každého. Ale to vám samozřejmě nechci teď podsouvat jaksi žádný názor. Ale řekněte, jak se s ním dělalo? Vy jste s ním vydal životopisnou knížku třeba. On byl takový sžíravý ironik trošku, že?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Říkáte nenadálý odchod, to s jeho osobností souvisí. Ten odchod nebyl vůbec nenadálý, on s rakovinou bojoval 5 let, akorát to nikomu neříkal. A kdyby potom nebyly některé bulvární novinářky tak aktivní, tak se to veřejnost ani nedozvěděla, protože on říkal: "Hele, já to nerespektuju. Já jsem přežil prostě Osvětim, Buchenwald a já chci psát a budu psát." Arnošt je fenomén jednak samozřejmě literární, ale pro ty, kdo ho znali, je to obrovská vzpruha do života, protože pokaždé když se s ním člověk setkal, tak se zasmál, zjistil, že život má krásné stránky. A když mi před časem jedna kolegyně říkala: "Prosím tě, to je děs, co se dneska děje, to je vopravdu konec", tak jsem říkal, co blázníš, konec je Osvětim. To, co my tady prožíváme pohledem Arnošta Lustiga je v podstatě happening.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Selanka.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Selanka. A vzpomínám současně na to, jak když byl v exilu a vůbec netušil, že se sem někdy vrátí za sestrou a do prostředí, které miloval, tak myslel na Karlův most. Takže pokaždé, když jdu přes Karlův most, tak si na něj vzpomenu. Ale jeho vlastně poselství samozřejmě je v tom, že dokázal ve svých povídkách a knihách napsat, že člověk, kterej vlastně ztrácí život, tak neztratí lidskost, že zůstane člověkem, což je jaksi velké poselství. A pak samozřejmě další, protože násilí, které tehdy postihlo jeden národ, jednu rasu a které čekalo vlastně český národ vzápětí, protože ten byl také určen vlastně k vyhubení, takže to poselství je paměť. My musíme vlastně, to je hloupé slovo musíme, ale on to tak chápal, my musíme prostě udržovat paměť, co bylo, aby ty, co přijdou pro nás a měli prožít to samé, tak řekli ne, my tohle prožívat nechcem, my to prostě dělat nebudem a chceme žít jinak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste vydal taky knížku Arnošt Lustig - Zadním vchodem. Já jsem ji nečetl, takže nevím. Jak to myslíte zadním vchodem?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Mě zajímalo vlastně, jak Arnošt jako literát začínal. Takže, když jste se ptal na metodu mé práce, tak já jsem prošel veškeré archivy a našel jsem jeho první publikace z roku 47, 48, 46 v židovském věstníku. Zajímalo mě vlastně, jak rostly jeho knihy, které vyšly až v roce 58. To byla jedna kapitola. Další kapitola byla jeho přátelství s Jiřím Justizem, s kterým prošel jak Terezín, Osvětim, tak Buchenwald a spolu utekli. A to srovnání vlastně toho reálného útěku a toho návratu, kdy třeba do Kolína, kde pan Justiz se vrátil, tak z vlaku, kde bylo asi 700, tak jestli se vrátilo jich 32. A pak ještě jedna věc, pozval mě do Mauthausenu, což jsem říkal, prosím tě, co já tam budu dělat. Pak jsem pochopil, že tam potřeboval nějakýho parťáka. Teprve později jsem si uvědomil, že tam byla jak jeho maminka a sestra, to jsem si v tu chvíli nebyl vědom. A když jsme přicházeli, tak on říkal: "Hele, já jsem vnímal v těch koncentrácích, že ty starší chlapi vlastně zmrtvěli, přestali mluvit. A já teďka, jak spolu jdem, tak mě taky dochází jako řeč." A říká: "Víš, v tý řeči je něco pralidskýho, v tý komunikaci." A voni vlastně ty nacisti taky věděli, že když ty lidi zmrtvějí a nebudou se spolu bavit, tak vlastně je zbavějí lidskosti i tímhle způsobem. Nehledě na to, že jsem tam jel, teda byl jsem rád, i na místě, kde zahynuli příbuzní lidí, kteří popravili Reinharda Heydricha a samozřejmě, kde teda skončil i Karel Hašler. Má tam krásnou pamětní desku, dá-li se o pamětní desce, kde byl spálen, vůbec říkat, že je hezká.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak jsme si popovídali s Františkem Cingerem, publicistou, literárním historikem, o velice úžasných osobnostech naší literatury, naší kultury. Ale vy se zabýváte i takovou, já to teď trošičku možná přeženu, lehčí múzou, detektivkou. Vy jste dokonce členem České asociace autorů detektivní literatury. Ale detektivka přece taky může být výsostná literatura, že jo?
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
No, zvlášť v českém podání, kdy od dob Emila Vachka, Karla Čapka, že jo, Jiřího Marka, podle kterého jsme se souhlasem dědiců nazvali i jednu z cen, nejlepší kniha roku je Cena Jiřího Marka. Takže samozřejmě. Ono to dělení vlastně na nějakou takovou lehčí literární múzu a vyšší je zavádějící. Prostě ta literatura i detektivní povídka, detektivní kniha je buď dobrá nebo špatná. A na vzestupu třeba zájmu o severskou detektivku, o Nesboa, Larssona a tak dále, vidíme, že vlastně je to jaksi světový žánr. Takže je tam i krása toho, že ty postavy se obnaží. Dílem samozřejmě můžou bejt plus minus nebo dobří, špatní anebo naopak jsou černobílí, tak jak to v životě bývá. Ale jsem moc rád, že jsem tam poznal třeba Honzu Cimickýho, že jo, který je, nechci říct napůl psychiatr a napůl spisovatel, to bych ho půlil, ale třeba Tondu Jirotku, vzácného autora, nesmírně invenčního, že jo, a řadu dalších osobností. Myslím si, že právě příběhy zločinu a odpuštění, odhalení jsou vlastně příběhy našeho života a jakkoliv jsou spojeny už se starým Řeckem, Římem nebo s Georgem Simenonem, kterýho mám rád právě proto, že byl velice jazykově střídmý a jednoduchý, a přitom se to nádherně čte a člověk si právě kladu otázku, v čem je to mistrovství, že někdo zaujme tím detektivním příběhem a někdo právě to všechno utopí v záplavě slov anebo v nějaký špatný charakteristice. Ale abych to uzavřel, mým vzácným přítelem byl Jiří Marek, respektive on mi věnoval své přátelství, protože to byl o 40 let starší člověk a jeho Hříšní lidé města pražského jsou prostě trvalý klenot tohoto žánru a s radostí si je znova čtu anebo se v televizi na ně dívám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže vlastně hlavně o klasicích byl dnešní Tandem. Vyprávěl nám o nich a o svém bádání a psaní o nich publicista, literární historik František Cinger. Ale dostali jsme se i k současnosti, to je dobře, protože takový je prostě život. Moc vám děkuju za dnešní zajímavé povídání v Tandemu a třeba někdy zase na shledanou.
František CINGER, publicista, literární historik
--------------------
Já moc děkuju. A jistě jsme spolu zjistili to, co víme, že minulost a současnost spolu souvisí víc, než si kdokoliv někdy myslí.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
