Hrající manažer Jaromír Jágr: Lidi mě hrozně podceňují, protože mě srovnávají se svým věkem

Nejlepší střelec baráže Jaromír Jágr

Ve 47 letech šéfuje Kladnu v kanceláři i na ledě. Jaromír Jágr byl hlavní postavou Rytířů při návratu do extraligy. V rozhovoru pro Český rozhlas, který vznikl ještě před Jágrovou cestou s prezidentem do Číny, legenda světového hokeje vysvětluje, jak řídí klub, jaké hráče chce a proč si myslí, že ho soupeři podcenili.

V květnu 2011 jsi vyšel z kladenské radnice v košili a džínách, podíval ses na novináře a říkal, že „to bude sranda“. Jak na okamžik, kdy jsi převzal vedení klubu, myslíš v době, kdy jsi ho dostal zpět do extraligy?
Tenhle konkrétní okamžik si už nepamatuju. Tehdy se řešily finance a jak se hokej na Kladně bude dělat. Tehdy jsem zrovna podepsal do Ameriky a chtěl jsem se ještě soustředit na hokej. Když jsem to převzal, měl jsem zodpovědnost za všechny hráče, kteří byli podepsaní. Musel jsem rozjet shánění sponzorů a nikdo nevěděl, kde začít.

Jak bylo těžké naučit se manažerskou práci? Hokej umíš, ale jako manažer?
Člověk se pořád učí. Ale v té době jsem okolo sebe měl lidi, kteří mi hrozně pomohli a pořád pomáhají. Tehdy jsem byl v Americe a spousta věcí se musela dělat přes léto. Na druhou stranu sponzoři to respektovali. Věděli, že kupují dvě mouchy najednou – mě a Kladno. Za jednu cenu měli dvě značky.

A co shánění hráčů? Ty jsi byl ten, kdo rozhodoval, koho vzít, a koho ne.
Nebyl jsem ten, kdo je dával dohromady, neviděl jsem je hrát. Nechával jsem to na lidech, kteří to dělali tady, až minulý rok jsem se poprvé snažil skládat tým na tenhle rok. Některé jsem zažil v nejtěžších momentech v baráži. Je rozdíl dát gól v Kadani, nebo když o něco jde. Pro mě je rozhodující faktor, jak je hráč zodpovědný a jak hraje v důležitých momentech, o tom extraliga je.

Tenhle rok jsme začínali znova od nuly, s novými trenéry. Měl jsem pohovory s hráči a všechno muselo jít rychle. Baráž jsme hráli dlouho a spousta hráčů je už s někým domluvená. Tady nikdo nečeká na 1. května, to mě taky zaráží, takhle se dělají věci v Čechách, nikdo nedodržuje žádná pravidla.

Zrovna pro tebe ale muselo být těžké skloubit manažerskou a hráčskou roli?
Jsem zvyklý být hráčem. A abych podával nějaké výkony, mám zajetý program a věřím, že když to zvládnu, tak se připravím na sezonu. Pak přichází manažerská práce a problém je ten, že spoustu času trávíš na telefonu s agenty, sponzory… Pak zjistíš, že jsi byl čtyři hodiny na telefonu a nic jsi nevyřešil. Zjistíš, že jsi daleko víc utahaný, a nemáš náladu a chuť vůbec trénovat.

Ztloustl, ale...

Pak si to sedlo a začal jsi trénovat. Dřel jsi, ale vypadalo to hodně těžce…
Je hrozně těžké naskočit do sezony, když jsou hráči rozjetí. Další věc je, že jsem přibral. Nemohl jsem se tomu věnovat, protože jsem byl půl roku zraněný. Takhle dlouho mimo jsem nikdy nebyl. Ale díky tomu věku mě lidi hrozně podceňují, protože to srovnávají se svým věkem. Pak jsou hrozně překvapení, když něco udělám, beru to jako svou obrovskou výhodu.

Srovnávají to s tím, jak se oni cítí, když jim je 47 let, ale nezapomeňte, že jsem ještě před rokem a půl hrál NHL. Že jsem byl rok mimo a ztloustl o 15 kilo, ještě neznamená, že jsem to zapomněl. Vím, co můžu, když budu zdravý. Co dokážu a jaký jsem hokejista.

Je zrovna hokej třeba k váze vlídnější?
Jasně. Jiný sport nemůžeš dělat. Nepotřebuju mít takovou rychlost. Když nemůžu, jdu vystřídat. Hraju situace, které mi vyhovují a pasují na míru. Kdybych hrál fotbal, je to něco jiného, tam musíš běhat 90 minut. V hokeji je skloubená rychlost a fyzická síla, věk není takový faktor. Když budeš hrát v ofenzivní třetině, tam nikdo nelítá, tam lítat ani nemůžeš. Je to tak malý prostor, že rychlost nerozhoduje.

Devatenáctého dubna jsi nadchl asi všechny hokejové fanoušky čtyřmi góly. Ale fenomén jsi nejen na ledě – už 18. listopadu jsi přivedl na Kladno Tomáše Plekance. Byl to zlom?
Že se Pleky vrátil, je spousta náhod dohromady, to bych si nepřipisoval jako zásluhu. Chtěl hrát na Kladně a pomoct. On se tak rozhodl. Měl nějaké rodinné problémy, to vyznělo jako plus. Nikdy nechceš, aby tímhle hráč procházel, ale nás to zachránilo. Ale on se tak musel rozhodnout. Každý manažer pak vypadá jako největší borec, ale záleží na tom klukovi, jak se rozhodne.

Ale ty jsi mu vytvořil nějaké podmínky…
Takový hráč nepotřebuje žádné podmínky, potřebuje jistotu, že máme šanci a bude hrát. Moje výhoda je, že jsem hrozně tolerantní a přizpůsobivý. Díky tomu hraju hokej, že nejsem zatvrzelý, že něco bude tak, jak chci. To nefunguje v žádném byznysu. Musíš být přizpůsobivý, jinak to nemůžeš dělat.

Když hraješ v druhé lize, tak ti sem nikdo nepůjde. Nejde ani o peníze, můžeš jim dát svobodu – říct jim, že můžou trénovat, kdy chtějí. Hráčům, kteří pak rozhodnou, musíš dát takové podmínky, které bys jiným nedal, ale jinak je sem nedostaneš. Ale když někdo bude zastávat názor, že všichni musí mít stejné podmínky jako za komunistů, tak se nikam nedostaneš. Záleží i na kolektivu, jak to přijme. Když má nějaký hráč privilegia, ostatní se o to nemůžou starat. Je důležité to ukočírovat.

Trenére, nemůžu, rozvážím pizzu

Ale přitom máš co nabídnout. Platební morálka Kladna je skvělá.
O tom hráči nepřemýšlí, ti jdou po čísle. Co si budeme namlouvat. Že to nedostanou, to neřeší, protože je naděje, že ty peníze dostanou. Nemůžeme si dovolit hráče přeplácet, jsme malé město, nejsou tu žádné velké firmy. A když jsou, tak je vlastní cizinci, kteří posílají prachy domů. Je strašně těžké dělat tu sport.

Ale nejde jen o Plekance. Třeba Kaut, Bláha a Hajný spolu hrají výborně…
Všechno je o příležitostech. Když ti lidi nedají příležitost, těžko můžeš něco udělat. Kdybych tady nebyl minulý rok, tak třeba Bláhič (Štěpán Bláha, pozn. red.) už možná nehraje hokej. Měl nějaké zranění, nemohl se dostat do formy a přivydělával si tak, že rozvážel pizzu. Pak si na něj trenéři vzpomněli a on jim odpověděl, že baráž nemůže hrát, že už má práci, že rozváží pizzu. Díky tomu vím, že se ten frajer nepo… Takového hráče tady chci mít. Jiný manažer by mu řekl, že končí, když nechce hrát. Mně se to líbilo, protože mi ukázal, že má jasně dané priority, že se chce uživit. Takové hráče tady chci mít, protože pak je můžu dát na poslední minutu, protože víš, že dokázal říct: „Trenére, já rozvážím pizzu.“

Ještě ke spolupráci s Tomášem Plekancem. Před osmi lety jste spolu hráli na MS v Bratislavě a vypadalo to podobně. Myslíš na to, když spolu jezdíte po ledě?
Hokej nezapomeneš. Nedáváš tomu pořád sto procent, ale je důležité, abys je dal v daný moment, kdy je to potřeba. Mohli se nám vysmívat nebo nás kritizovat, ale nikdo nevěděl, na kolik procent my hrajeme. Jsou situace, kdy přijdu do kabiny, řeknu Plekymu, že se necítím dobře, a on odpoví, abych byl v klidu, že to dá. Kdo jiný tohle může říct? Víš, že může v klidu hrát 50 procent, ale soupeři to nevědí. Proto nás hrozně podcenili, protože nás posuzovali podle toho, jak jsme hráli v play-off a před ním.

A budou překvapení i v extralize?
Věřím, že jsme toho schopní… A když zůstanu zdravý…

Budeš pozorovat MS v Bratislavě?
Nevím, jak to bude vypadat. Možná se tam pojedu podívat, možná ne. Všechny zápasy budou v televizi i v rádiu… Mistrovství světa je dobré, ale jen pro hráče, co hrají, a fanoušky. My tu máme svoji práci. Co by mi řekli lidi, kdybych odložil svoji práci a jel se dívat na mistrovství světa? Nejlepší by bylo dát nohy na stůl a sledovat hokej, ale to prostě nejde.