Jak přežít pubertu svých dětí? Místo šnečí taktiky najděte jiný styl komunikace

„Puberta je velmi nutné období, protože děti, které milujeme, podporujeme a chráníme, se najednou potřebují z naší péče vyvázat. Během doby, kdy procházejí revoltou a vzdorem, si ujasňují své vlastní postoje ke světu a budují si svoji vlastní osobnost. Pokud tedy u někoho puberta není, tak je to vždycky špatně,“ vysvětluje na úvod psychoterapeutka Jana Tamchynová.

Čtěte také

Přála bych vám vidět, co všechno rodiče považují za přiměřený trest a základ slušného vychování

Přestože je pubertální období staré jako lidstvo samo, řadu rodičů přesto zaskočí a uvrhne do nejistoty. „Najednou mají pocit, že ztrácejí kontrolu nad svým dítětem, za které nesou odpovědnost. O to víc, pokud byla jejich výchova hyperprotektivní. Extrémně pečující rodiče, kteří jsou úzkostní normálně, jsou zaskočeni a nedokážou ustát, že jejich dítě potřebuje prostor.“

Komunikace nade vše

Protože se ale puberta nikdy neobjeví ze dne na den, dá se na ni podle psychoterapeutky připravit. „Zejména tím, jak s dítětem už odmalička komunikujeme, jak ho sami připravujeme na převzetí zodpovědnosti, jak zvyšujeme jeho odolnost tím, že ho zatěžujeme rozumně vykomunikovanými pravidly, ale také tím, jaký příklad dáváme my sami v rodině. Vše je o komunikaci.“

Čtěte také

Když si děti pubertu neodžijí, tak ji mají jako dospělí, varuje psychiatr Radkin Honzák

Někdy však probíhá puberta natolik bouřlivě, že normální komunikace není možná, dítě se uzavírá a konfrontaci z očí do očí odmítá. „Tady je důležité najít úplně jiný styl komunikace. Šnečí taktika, kdy neustále budeme ťukat na jejich ulitu, situaci ještě zhorší. Pokud se v rodině dříve normálně komunikovalo, je dobré počkat si na správný okamžik a dítěti sdělit své obavy. Je potřeba dětem vysvětlit, že se o ně prostě jen bojíme a máme strach o jejich budoucnost.“

Ve chvíli, kdy totiž rodič skloní hlavu, přizná svůj strach a bezradnost a nabídne dítěti jiné možnosti než dosud, může být vyřešeno. „Spousta dětí totiž potřebuje takzvaně spadnout na zem a uvědomit si, že oni sami chtějí něco dokázat, že to nejsou cíle jejich rodičů. A to je potřeba odkomunikovat.“

Prarodiče jako mediátoři

Prarodiče jsou narozdíl od rodičů v mnohem výhodnější pozici. Mohou totiž ve vztahu ke svým vnoučatům zvolit kamarádštější přístup. „Rodič nemá být kamarád. Bohužel je to ale často velký problém, kdy se rodiče snaží být co nejvíce parťáci a kamarádi. Není to ale vůbec dobře, protože mezi kamarády a přáteli je rovnost. Ale mezi rodičem a dítětem úplná rovnost není, protože rodič má za dítě zodpovědnost...,“ uzavírá Jana Tamchynová.