KRASLICE

O slově krása napsal Pavel Eisner v Češtině poklepem a poslechem, že "ze zvukové podoby tohoto slovo vychází jas, světlo. Jakési záření mocné a vladařské. k němuž oběma samohláskám dopomáhají ty nosné samohlásky." A dodává, že není divu, že za středověku slovo krása mělo význam světlost, lesk, záře. Eisner jistě věděl, že praslovanské krasa znamenalo lesk a úplně původně zář či barva ohně. Oheň má mnoho zářivých barev a mezi nimi převládá červená, takže je pochopitelné, že v současných slovanských jazycích slova odvozená od praslovanského krasa, znamenají barva, například v ruštině je barva kraska a krasnyj znamená červený. Jenže co spojuje zář a lesk ohně, jeho barvy, zvláště barvu červenou, se sličností, se "smyslově vnímatelnou způsobilostí přírodních a uměleckých objektů vyvolávat v nás zalíbení" - jak se praví v učených knihách. Na tohle téma lze jen spekulovat. Spojení krásy a ohně možná spočívá ve skutečnosti, že lidem oheň už od prehistorických dob připadá krásný, rádi se do něj dívají, u ohně zažívají hezké pocity, což určitě souvisí se skutečností, že oheň přinášel teplo a odháněl divoká zvířata, přinášel pocit bezpečí. Druhá teorie pak vidí souvislost mezi krásou, ohněm a červenou barvou ve vypalování keramiky. Keramika, ohněm obvykle dočervena vypálená keramika, byla a dosud je krásná, vzbuzuje estetické pocity.

Ale vraťme se ke kraslicím. I na původ jejich pojmenování jsou dvě teorie. Podle jedné jsou to ozdobená neboli okrášlená vejce, podle druhé všechno vychází ze starých významů slova krásný, jde tedy o vejce jako oheň zářivá, lesklá, barevná, možná červená. Jisté je, že slovo kraslice je původně nářeční, že nejprve se používalo ve východních Čechách a odtud, až v 90. letech 19. století snad v souvislosti s tehdejší módou národopisných výstav, se přes Prahu rozšířilo do celých Čech i na Moravu.