Lák
Tento týden jsem od laku a lakování přešel ke starému českému pojmenování objemové míry láka, s nímž je blízce příbuzný zoologický termín láčkovec, a tím jsem se dostal ke slovu láhev, které pro mnohé možná překvapivě není české, ale původem z germánských jazyků. Slova lak a také láka, o kterých jsem tu mluvil v minulých dnech, pravděpodobně leckomu připomněla výraz lák, který užíváme nejčastěji ve slovním spojení okurkový lák. Řekneme si dnes, co má okurkový lák společného s lakem jako nátěrem, eventuálně s lákou jako vakem na víno nebo olej.
Lák je, praví Slovník spisovného jazyka českého, "konzervující tekutina, do níž se nakládá maso nebo zelenina". V etymologickém slovníku se pak dovíme, že také výraz lák, stejně jako slova lak, láka, láčka a láhev, není český, že se k nám stejně jako zmíněné podobně znějící výrazy dostal z germánských jazyků, tentokrát že ale nejde o předchůdce němčiny, ale o němčinu samotnou. Z čehož plyne, že lák není s lakem ani s lakou či s lahví příbuzný. Německé slovo Lake, které znamená totéž jako naše lák, původně to však bylo pojmenovaní bažiny se slanou vodou, snad prý souvisí se slovem Lache, tedy louže. A toto Lache je prý možná změněné latinské lacus, jezero. Pokud by to tak opravdu bylo, do jazykového příbuzenstva okurkového láku by patřila laguna, která také pochází z latinského lacus, a ovšem i anglické lake, jezero, které má stejný latinský původ.
Znalci Šumavy vědí, že tamním jezerům se říká láka a samozřejmě je napadne otázka, zda takříkajíc šumavské slovo láka je příbuzné s anglickým lake. Etymolog Václav Machek si to nemyslel, soudil a v roce 1945 na toto téma napsal obsáhlý článek do časopisu Naše řeč, že jde o slovo domácí, které vzniklo ze starého mláka, tedy kaluž. Tolik o výrazu lák a o šumavském pojmenování jezer slovem láka.
Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
