Lichometník

Lichometník zjevně vypadá jako slovo složené. Jeho první část zřejmě tvoří zkrácený výraz lichotka či lichocení a druhou pak výraz vzniklý ze slovesa metat. Takže lichometník je ten, kdo metá lichotky. Čemuž by odpovídalo i vysvětlení významu slova lichometník ve Slovníku spisovného jazyka českého. Tam se tento výraz označuje za řidčí, hanlivý a jeho význam se definuje slovy lichotník a pochlebník. Až teprve po tomto výkonu jsem se podíval do knih a zjistil jsem, že jsem kupodivu měl pravdu jen částečnou. Ani Jiří Rejzek, ani Václav Machek ve svých slovnících o slovese metat v souvislosti s lichometníkem neuvažují. Shodně pokládají celé to slovo za tak trochu divné, ono -metník by prý mohlo nějak souviset lico-měrníkem, také o podobnosti se slovem ošemetník se ve slovnících mluví...

Michal Novotný

No v každém případě ale první část našeho slova opravdu souvisí s lichotkami, se slovesem lichotit, které se ve významu říkat někomu do očí chválu vyskytuje jen v češtině. Ve staré polštině sice měli slovo lichocič, ale to znamenalo přivádět někoho na mizinu, a nářeční ruské lichótit má význam cítit se špatně. Ostatně také původní význam českého slova byl jiný, než je ten dnešní, lichota ve staré češtině byla klam, faleš a úskok a souvisela se slovem lichý, které ve staročeštině znamenalo podvodný a zlý. Takže když staří Češi lichotili, jednoznačně dělali něco špatného, chválili, ale nemysleli to upřímně, byl to podvod. Což se v moderní češtině změnilo, dnes se dá říkat krásné ženě, že je krásná, a nazvat to lichocením. Dnes může být lichocení i pravdivé.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz