Mašiny už mi chybí, ale většinu času chci být se svou dcerou, říká strojvedoucí Julie Holcová

 „Mašiny už mi chybí, ale ještě bych se nechtěla vrátit nastálo. Většinu času chci být s Barčou a sledovat, jak roste,“ říká šťastná novopečená maminka. Julča (pozn. red. Tak jí říkají železničáři) o sobě říká, že se s technikou v krvi zřejmě narodila. Její partner je také ´nádražák´. Lokomotivy ovšem neřídí, ale opravuje je. Oba se mašinkám vždy věnovali, i když nepracovali. Teď jim zabírá veškerý čas nová členka rodiny.

Julča už jako dítě jezdila s tatínkem a dědečkem na železničářské výstavy, akce nebo třeba parní jízdy. Další její velkou vášní je vaření a pečení (ne buchet, ale hlavně masa). „Vystudovala jsem Střední železniční školu, obor Operátor provozu a ekonomiky dopravy. Pracovala jsem jako konstruktér kolejových vozidel, pak jsem se na půl roku přemístila do amerického Seattlu a tam kontrolovala správnost technických výkresů tramvají,“ popisuje své počáteční železničářské zkušenosti.

Julča Holcová|foto:Soňa Jindrová, Český rozhlas

„Když jsem dělala střední školu, často jsem jezdila do železničního muzea v Lužné u Rakovníka, abych tam pomohla s renovací parních mašinek. Ty jsou mojí srdeční záležitostí. Takže jsem např. brousila, natírala… A za odměnu jsem pak mohla při nějaké parní jízdě přikládat do kotle. Pod odborným dohledem jsem si mohla naházet pár metráčků uhlí přímo do srdce parní mašiny. Neskutečný zážitek…,“ usmívá se Julie Holcová.

Než nastoupila na mateřskou dovolenou, nejčastěji řídila CitiElefanty na příměstských linkách v Praze. S Julií Holcovou jste se tak nejčastěji mohli svézt např. z Prahy do Berouna, Českého Brodu, Benešova nebo Lysé nad Labem. Z lokomotiv má nejraději např. Bardotky, Brejlovce, Šuplíky, Hydry a Panťáky. „Mým velkým snem je řídit ozubnicovou lokomotivu Rakušanku,“ dodává Julie.