Mlynáři v Horních Dubenkách na Pelhřimovsku měli vždycky za lubem

Scénu podobnou té z filmu Na samotě u lesa můžete zažít i vy. Martin Chadim už sice nemlynaří, ale každému rád převypráví historii svého rodu. Začala už v roce 1644, kdy usedlost za 510 kop koupil jeho předek Matěj Chadim.

Dnes je ze mlýna ekofarma a mlynářské muzeum. Mouku už nemele přes 50 let. Zájemci si mlýn mohou projít doslova od zrna až po mouku. Některé stroje mlynář na ukázku ochotně spustí. Jednou z největších zajímavostí je zvuk hasačerta. To je totiž to zařízení, díky kterému mlýny tak pěkně klapaly. Nebylo to tedy mlýnské kolo, jak se jistě mnozí domnívali.

Návštěvníci se tu navíc také dozvědí, že mlynáři nechodili po schodech dolů, ale namoučnili si ruce a sjeli po zábradlí. A také, že si mlynář z každé dávky obilí ulil něco málo i sám pro sebe.

Mlecí kameny byly totiž kryté dřevěným bedněním, takzvaným lubem. A když mlynář po skončení mletí ten lub odendal, zbyla mu tam vždycky nějaká ta mouka. A proto se od té doby říká "mít za lubem".

Zvídavým návštěvníkům mlynář rád popíše, co mlýn pohánělo, kde byla ukrytá turbína a jak složitými převody se celý stroj uváděl do pohybu.