Muzeum kolektivizace ve Voticích přibližuje atmosféru nátlaku a surových výslechů padesátých let

Atmosféru stísněnosti evokuje velká mříž
Atmosféru stísněnosti evokuje velká mříž

Únor 1948 se z dnešního hlediska zdá být dávnou minulostí. Na to, co po něm nastalo, se lehce zapomíná a pamětníků je stále méně. V době kolektivizace byly některé oblasti vyhlášené svou důsledností a surovostí. Mezi ně patří i středočeské Voticko. V tomto převážně zemědělském kraji žilo mnoho sedláků, jejichž statky nebyly tak velké jako v úrodných oblastech. Přesto byli tito drobní zemědělci při zakládání JZD podrobeni velkému nátlaku a následným perzekucím.

Výslechy se uskutečňovaly ve votickém Františkánském klášteře, kde měla StB své kanceláře. A právě v těchto prostorách vzniklo na podzim loňského roku nové Muzeum kolektivizace, které přináší smutné dobové svědectví.

Když byla krátce po roce 1948 připravována vládními orgány akce „K“, měla za cíl kolektivizaci veškerého zemědělství. Po násilném odchodu františkánů se ve votickém klášteře usadila StB, která tam měla nejen kanceláře, ale i výslechové místnosti. K výslechům přijížděli příslušníci StB z Prahy, ale místní oddělení se staralo o organizaci výslechů. A právě od místních dozorců se drobní sedláci dočkali velkých krutostí. Například sedlák Josef Hons ze Zvěstova byl vyslýchán takovým způsobem, že na následky výslechu zemřel.

Muzeum kolektivizace je dnes umístěno v přízemí kláštera. Ačkoliv byl nádherně zrekonstruován, působí jeho prostory stísněně. Aby byla zdejší atmosféra co možná nejvíc autentická, byla do chodby umístěna vysoká mříž. Na zdech jsou pak panely s dobovými fotografiemi drobných sedláků a jejich statků, které byly kolektivizací postiženy. A nechybí ani informace o mimořádně tragických osudech sedláků.

Interiéry jsou autenticky vybavené. Na zdech visí rudá komunistická hesla a výslechová místnost je zařízená stejně jako v 50. letech. Stojí v ní dva stoly, u jednoho se prováděl výslech, u druhého seděl zapisovatel. Dobový psací stroj připomíná zvuk klapotu kláves. Myslelo se tu i na četné detaily, na věšáku například visí černý kožený kabát, který příslušníci StB nosívali. Nechybí mříž na okně, hesla KGB, busta Lenina ani portréty Gottwalda a Stalina.  

Vězení za nedostatečnou tučnost mléka

Do votické vyšetřovny byli k výsledku sváženi drobní zemědělci z celé oblasti. Tam byli uloženi na zem a dostali svářečské brýle, aby neviděli, kdo je v jejich blízkosti. Nesměli spolu mluvit. Pokud se o to někdo pokusil, byl nevybíravým způsobem umlčen. To vše předcházelo samotnému výslechu.

Mnoho dokumentů z období výslechů bylo Státní bezpečností skartováno. Během přípravy Muzea kolektivizace poskytli řadu svědectví sami pamětníci. Díky tomu se podařilo sestavit velký panel, na kterém jsou uvedeny známé případy persekucí sedláků na Voticku. Celkem 192 zemědělců bylo perzekuováno, z toho bylo 34 odsouzeno na souhrnný trest 133 let a 5 měsíců vězení, 55 zemědělcům byl zkonfiskován majetek a jeden sedlák dostal trest doživotního odnětí svobody.

A najdeme tu i důvody, proč byli sedláci perzekuováni. Jednalo se samozřejmě o zástupné důvody typu „nedostatečná tučnost mléka, nesplnění dodávek masa, velká spotřeba pšenice při krmení drůbeže“ a podobně. Požadavky na dodávky byly samozřejmě nastaveny tak, aby nebylo v lidských silách je splnit. K tomu je nutné připočíst ještě tak zvaný „Případ Slepička“, při kterém bylo odsouzeno 36 osob, jimž byl rovněž zabaven majetek.

Návštěvu muzea je možné zakončit zhlédnutím filmových dokumentů z 50. let. Nechybí propagandistické snímky kolektivizace ani oslava nově vzniklých Jednotných zemědělských družstev na Voticku. Realitu 50. let přibližují dokumenty „Stíny krutých tváří“ a četné výpovědi pamětníků.