NEKŇUBA

Jako obvykle začneme významem slova a jako obvykle se podíváme do nejvyšší autority v tomto oboru, do Slovníku spisovného jazyka českého. Tam se dočteme: "nekňuba: hanlivě nemotorný, loudavý člověk; nešika, nemotora, loudavec, budižkničemu". Slovník také, pro někoho možná překvapivě, konstatuje, že nekňuba může být nejen muž, ale i žena, a uvádí příklad z Marie Majerové: "Mařenka je nekňuba."

Když vidíme, že nějaké slovo začíná předponou ne-, obvykle začneme hledat jeho protiklad, bez oné předpony, protože neklidný je opakem klidného, neokázalý opakem okázalého, nepohoda je protikladem pohody a třeba nerozum je cosi opačného než rozum. Takže bychom k nekňubovi mohli hledat kňubu, což by logicky měl být člověk šikovný, neloudavý a abych tak řekl motorný. Není to tak, kňuba jako pojmenování člověka řekněme dynamického v češtině neexistuje. Předpona ne- ve slově nekňuba totiž nemá vyjádřit opak něčeho, ale jen zesílit základní slovo. Podobně jako nesvár není opak sváru, ale totéž jako svár, stejně jako nestvůra je to samé jako stvůra; také výrazy nehorázný, o němž jsem tu už jednou mluvil, a neplecha, o kterém možná ještě mluvit budu, nejsou opakem slov horázný a plecha, ale zesílením těchto dnes už zapomenutých výrazů.

Takže kňuba byl totéž co nekňuba... Není to tak jednoduché. Podle starších etymologů v češtině snad existovalo sloveso kňoubat se s něčím, které asi znamenalo zdlouhavě něco dělat. Říkám snad, asi, protože toto sloveso si dřívější etymologové jen vyspekulovali, v žádném textu není doložené. A tak dnešní etymologové říkají, že není třeba vymýšlet něco, co neexistovalo a spokojit se s vysvětlením, že nekňuba je expresívní slovo s typickou expresívní skupinou kň-, která se vyskytuje i v dalších hanlivých slovech jako kňourat a kňučet. A že na jeho podobu mělo určitě vliv slovo kuba ve významu hlupák. Což je rovněž zajímavé slovo, ale na povídání o něm dnes už není čas. Takže zítra.