O maminku jsem pečovala tři roky a jela nadoraz. Po její smrti jsem křehčí, přiznává herečka Eva Leinweberová

21. duben 2024

Upozornila na sebe mimo jiné třeba rolemi ve filmu Účastníci zájezdu či v seriálu Vzteklina nebo Osada. Dobře ji znají také divadelní diváci. Co ji na herectví stále tak baví? A jak ji proměnily náročné roky, během kterých pečovala o umírající maminku? I o tom mluvila v pořadu Až na dřeň herečka Eva Leinweberová.

Hraje v Minoru, na Nové scéně Národního divadla nebo v Městských divadlech pražských. Do toho ještě stíhá režírovat. „Každé divadlo má svou atmosféru. Třeba v Národním divadle cítím tíhu, odpovědnost a velikost prostoru,“ popisuje.

Vzhledem k začátkům v brněnské Huse na provázku se prý lépe cítí na menších scénách, které nabízejí větší kontakt s divákem. Zásadní rolí Evy Leinweberové byla hlavní postava ve Višňovém sadu, kterou sehrála ještě během studií.

Vděčná je za roli drsné patoložky v seriálu Vzteklina, díky které se maličko podívala ven ze své škatulky bodrých žen. „Jinak se mi vystoupit ze škatulky moc nedaří, takže vyzývám režiséry – dejte mi něco jiného,“ říká se smíchem.

Z ekonomky herečkou

Původně studovala ekonomii a zahraniční obchod, pak ale na jednom dětském táboře přičichla k divadlu a touha po herectví už ji nepustila. „Já už na škole věděla, že jsem tam úplně špatně, ekonomii jsem sice dodělala, ale myšlenkami jsem byla úplně někde jinde,“ přiznává. 

Eva Leinweberová

Velkým zlomem v její kariéře byla nepochybně role ve filmovém hitu Účastníci zájezdu, díky kterému se dostala do povědomí diváků i tvůrců. Po jeho uvedení ale z rozjetého hereckého vlaku na čas vystoupila, na několik měsíců odjela do Indie a po telefonu odmítala nabídky. „Cesta do Indie byla sen. A také adrenalinová zkušenost, setkání sama se sebou.“

Péče na plný úvazek

Z dětství si Eva Leinweberová nesla traumatizující zážitek z návštěvy umírající babičky v LDN. Od té doby byla prý přesvědčená, že něco takového nikdy své mamince neudělá, a své předsevzetí do puntíku splnila.

Umírající maminku, která se jí proměňovala před očima a časem nepoznávala ani její malou dceru, měla doma tři roky.

„Doteď nechápu, jak jsem to zvládala. Jela jsem nadoraz, na odpočinek jsem vůbec nemyslela. Když to všechno skončilo, otevřela se ve mně obrovská prázdnota a všechno na mě padlo. Po její smrti jsem hlubší, ale také křehčí.“

Co by pro ni bylo v těžkých chvílích péče o umírající maminku největší pomocí? Které role ji nejvíc potrápily? Jak vzpomíná na cestu do Indie? A co potřebuje k pocitu spokojenosti? Poslechněte si celý rozhovor.

Související