Obnova jezuitského statku Mezholezy na Kutnohorsku potrvá několik generací. Pospíšilovi dostali po restituci jen ruiny

„Babička se sem přivdala na ten grunt v roce 1945 a v roce 1948 nás po tom komunistickém převratu vystěhovali. Měli jsme zakázanou Kutnou Horu,“ vzpomíná František Pospíšil starší. Jeho rodičům se podařilo statek zrestituovat. Když hospodářství v roce 1994 přebírali zpět, byl to smutný pohled. „No vypadalo to strašně, bylo to vybydlené,“ listuje rodinným albem František Pospíšil starší.

Rodina Pospíšilových vsadila na chov skotského náhorního skotu. Odolné plemeno dokáže spásat náletové dřeviny a traviny|foto: Barbora Kvapilová

Jméno František se u Pospíšilů dědí z generace na generaci, stejně jako starost o rodinný statek. V současné době se o hospodářství už stará mladý hospodář. František Pospíšil mladší byl v době restituce ještě na základní škole. Původně chtěl být číšníkem, nakonec ale vystudoval nejdřív střední a potom i vysokou zemědělskou školu.

Ještě teď, po čtvrt století je patrné, jak se „socialistická“ péče podepsala na statku, kde bývala moderní porodna prasat a konírna pro šest párů koní. „Podlahy, střechy zbořený, rozkradený. To, co šlo spálit, se spálilo. To, co šlo ukrást, se ukradlo.“

Některé budovy jsou stále ve stavu z roku 1994, kdy rodina Pospíšilových získala statek Mezholezy zpět v restituci|foto: Barbora Kvapilová

„Je to kulturní památka,“ rozhlíží se po rozlehlém dvoře František Pospíšil starší. Po příchodu jezuitů do Kutné Hory začal v 17. století mezholezský statek sloužit k jejich zásobování. Jezuité tam také na cestě do Prahy přepřahali koně.

Obraz na zdi obytné místnosti zachycuje statek Mezholezy v době na počátku minulého století. Obytná budova, některé stodoly i brána stojí i po sto letech|foto: Barbora Kvapilová

Opravy jdou pomalu. Památkáři jsou přísní a rekonstrukci sledují. Při opravách hospodářských budov proto není možné využít třeba ztracené bednění. Všechno se dělá tradičními postupy z původního kamene, což vyžaduje značné investice. Peníze jsou přitom potřeba na nákup hospodářských strojů. Zbytky historické zemědělské techniky ještě stojí na dvoře.

Statek Mezholezy pomalu získává svůj původní lesk. Přednost má hospodářství a zvířata, opravy historických zdí proto probíhají pomalu |foto: Barbora Kvapilová

„V rámci tohoto areálu, kde byly nálety, bezinky a tak dále, tak tady chováme skotský náhorní skot,“ říká mladý majitel statku. Chov masného plemene byla prý sázka na jistotu. Zvířata snesou tvrdé podmínky, postačí jim skromná pastva a zároveň čistí zarostlé plochy. Telata jsou odolná a není třeba jim poskytovat zvláštní péči.

Skotský náhorní skot zvládá tvrdé podmínky, celoroční volný pohyb v přírodě a porody probíhají přímo ve stádě. Telata nepotřebují zvláštní podmínky |foto: Barbora Kvapilová

Pospíšilovi také zhruba 16 let pěstují mák. Za tu dobu už získali řadu zkušeností. „Každý rok je úplně jiný. Nejsme z toho do dneška úplně chytrý,“ směje se mladý hospodář. „Do dneška se učíme a nevíme, jak to správně dělat.“

Jeho otec František Pospíšil starší dodává: „Já to mám od mý mamky, že vždycky to zemědělství chtělo tři věci. Pokoru, trpělivost a lásku.“