Pavel Šporcl: V covidu hrál z obýváku, ale dával do toho stejnou energii jako v Carnegie Hall

8. září 2021

Nazývali ho pirátem pódií, býval pro něj typický šátek na hlavě, dnes jsou to modré housle. „Housle jsou z roku 2005 a postavil je na můj popud náš nejlepší houslař Jan Špidlen. Po tom šátku mi to přišlo jako hezké napojení, ale hlavně se soustředím na to, abych hrál kvalitní repertoár a abych hrál co nejlépe.“

Každý nástroj se dá stále vylepšovat, ani unikátní modré housle Pavla Šporcla nejsou výjimkou. „Jsou tam inovace, které pomohly vylepšit zvuk. Ale housle se musí rozehrát, každý nový nástroj má takový plechový zvuk. To dřevo se musí rozvibrovat tím správným způsobem,“ vysvětluje virtuos. I proto jsou tři sta let staré stradivárky tak dobré, protože na ně hráli staří mistři, kteří věděli, jak tvořit tón. Mnohé z nich, kterým je přes tři sta let, stále hrají.

Bez houslaře se žádný houslista neobejde. Houslař musí umět housle opravit, když například upadnou. „To se mi stalo dvakrát. Jednou jsem uklouzl na schodech z pódia a bylo to, jako kdyby mi vypadlo dítě. Velmi to bolí.“

Na modré housle má copyright. „To znamená, že je můžu mít jenom já. Minimálně v Evropě je to tak, že by je nikdo jiný mít neměl.“

Láska k houslím

K houslím ho přivedla maminka, od které už ve dvou letech dostal první plastové housličky. Na ty se sice hrát nedalo, ale lásku k hudbě v rodině měli. Tatínek byl hercem, maminka učila a byla součástí folklorního souboru a jeho starší bratr je vynikající violoncellista.

První opravdové housličky dostal v pěti letech. „Do 12 let se mnou maminka cvičila každý den. Někdy jsem se tomu jejímu učitelskému přístupu pěkně bránil, takže když řekla, abych hrál pomaleji, hrál jsem schválně rychleji. Tatínek odcházel, jaký tam byl řev,“ vzpomíná s úsměvem.

V té době se ale rozhodl, že hudbě se chce věnovat, ale už bez asistence maminky. Přihlásil se na konzervatoř, následovalo AMU a studium v USA. „V Americe jsem se hodně naučil samostatnosti. Tam vás každý den nikdo neučil, na souhrnnou lekci se chodilo jednou týdně a musel jsem už všechno umět.“

I nyní stále cvičí každý den několik hodin. „Je to vlastně podobné jako u sportovce, akorát vrcholový sportovec končí ve třiceti, ale já bych chtěl vydržet do sedmdesáti,“ směje se. „Musím pořád cvičit, chci hrát co nejčistěji a co nejlíp a ta práce mě moc baví. Stále vím, co zlepšovat a kam se chci dostat.“

Paganiniana je takový Mount Everest

Pavel Šporcl byl médii označován jako talent, který se rodí jednou za sto let. „Kladná kritika je jedna věc a hezké titulky a články mi pomáhaly ukázat, že klasická hudba je krásná a že ji může hrát i mladý ztřeštěný kluk. Volil jsem i trochu netradiční repertoár, čerpal jsem například v popových sférách – právě proto, aby se lidé klasické hudby nebáli. Druhá věc je práce, která za tím musí být. Když o vás někdo ze začátku hezky píše a vy byste nic nedělali, rychle můžete spadnout.“

Koncertuje po celém světě. Hrál v Japonsku, ve slavné Carnegie Hall, v Disney Hall v Los Angeles. „Nikdy mi nešlo o to, jak slavná je to síň, ale podat co nejlepší výkon. I když jsem v covidu hrál z obýváku, dával jsem do toho stejnou energii jako v Carnegie Hall. Nejdůležitější je udělat lidem radost.“

Začíná mu turné Paganiniana, kde bude hrát ty nejvirtuóznější věci, co kdy byly pro housle napsané. „Je to takový Mount Everest houslového repertoáru. Každý koncert pro mě bude taková olympiáda. Je tam velmi složitá technika a vložit do toho ještě tu melodii, což je to nejdůležitější, je opravdu těžké. Koncertů je celkem 16 a moc se těším.“

I hudebník si potřebuje udělat dovolenou. Jak dlouho si dovolí být bez hudby a cvičení? Jdou jeho dcery v jeho šlépějích? Poslechněte si v záznamu pořadu.

Spustit audio