Pavla Jazairiová

Dcera české matky a nizozemského otce, která strávila dětství a část dospívání v rodné Francii, se ke své národní identitě obtížně propracovávala. Češství je u ní výsledkem volby rozumem i srdcem, o to má pro ni větší hodnotu. Ve dvaceti letech nastoupila do zahraničního vysílání Československého rozhlasu pro francouzskou Afriku, původně jako sekretářka, ale záhy se ukázalo, že patří k mikrofonu. Tady se seznámila se svým prvním manželem, syrským Kurdem. To vše předurčilo směr jejích budoucích pracovních cest i profesních zájmů. V roce 1971 z rozhlasu odešla, protože odmítla politicky se v něm angažovat. Pracovala jako tlumočnice v Pražské informační službě a Mezinárodní organizaci novinářů.

Síň slávy|foto:Český rozhlas

Roku 1990 se do Československého rozhlasu vrátila a brzy zaujala posluchače znalostmi Blízkého východu, Středního východu a frankofonní severní Afriky. Postupně rozšiřovala oblasti svého profesního zájmu o další země stojící stranou českých turistických nebo obchodních zájmů, zejména o Indii.

Osobitý projev a schopnost srozumitelně přibližovat zahraničně politické jevy byly jednou částí její obliby u posluchačů. Tou druhou částí byl spravedlivý, nestranný přístup ke každému tématu, které ve vysílání zprostředkovávala.

Souběžně s reportérskou prací začala vydávat knihy shrnující osobité postřehy z cest kombinované s poznatky o historii, ekonomice a dalších důležitých faktorech cizích zemí.  Nejde o tradiční cestopisy. Její knihy vynikají esteticky vytříbenými pasážemi, zájmem o osudy lidí, hlubokou empatií, upřímností bez předsudků. Spisovatelskou činnost zintenzivnila po odchodu do důchodu i díky spolupráci s výtvarníkem a fotografem Jiřím Hůlou. Na svém kontě má přes dvacet knižních titulů, naprostá většina z nich se setkala s mimořádným čtenářským zájmem.

Oddanost Pavly Jazairiové principům nestranného, odborně fundovaného a zároveň kultivovaného zpravodajství může být vzorem pro její následovníky.