Popelnice a Popelka

Jak jsem včera říkal, popel je slovo všeslovanské, určitě dávného indoevropského původu, jen se přesně neví, konkrétně z kterého indoevropského kořene vzniklo. Možná z kořene pel- hořet, možná ze stejně znějícího pel-, znamenajícího však prach či mouka. Věnoval jsem se včera také slovům s výrazem popel příbuzným, ale neprobral jsem je všechna. Na dnešek mi zbyla zajímavá slova popelnice a Popelka. Pokud jde o popelnici, Slovník spisovného jazyka českého uvádí dva významy tohoto slova. Jednak je to "nádoba na popel a smetí" a za druhé "schránka na popel osob pohřbených žehem". K prvnímu významu konstatujme, že slovo popelnice ve významu nádoba na odpadky se dnes běžně používá i v těch případech, kdy se do nich, jako třeba na sídlištích, nikdy žádný popel nevyhazuje. Ve druhém významu slovo popelnice podle etymologa Václava Machka jako první užil obrozenecký spisovatel Jan Nejedlý v roce 1808. V tomto významu dnes slovo popelnice užíváme spíš pro schránky na popel nacházené při archeologických výzkumech, schránkám na popel nyní zemřelých lidí spíš říkáme přejatým, původem latinským slovem urna.

Michal Novotný

Popelka je ovšem jméno dívky z notoricky známé pohádky. Tak známé, že slovo popelka se v češtině vyskytuje i s malým p na počátku - jako obecné pojmenování odstrkované a těžce pracující dívky či ženy a přeneseně nejen osob; popelkou může být péče o životní prostředí v nějakém městě nebo já nevím vědecký obor zabývající se zvláštními způsoby skloňování adjektiv. K pohádce o Popelce dodám, že její první česká verze vyšla v Litomyšli v roce 1776. Byl to překlad z němčiny, ale Popelka není původem německá pohádka, není to ani pohádka takzvaně lidová, jejíž autor nebývá znám. Popelku někdy o sto let dříve, než přišla k nám, ve Francii napsala hraběnka d´Aulnoy.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz