Pro kováře Jaroslava Jiráně je železo tvárná modelína, ze které se dá vyrobit cokoliv

30. září 2022

Kovář Jaroslav Jiráň původně vystudoval kovařinu s čistě praktickou vizí. V rodině s dlouhou tradicí zemědělství bylo potřeba někoho, kdo by uměl opravit zemědělské stroje. Nakonec se mu kovářské řemeslo tak zalíbilo, že mu zůstal věrný. Dnes je ve svém kovářství schopen vyrobit doslova vše, co je potřeba. Od plotů po okrasné doplňky.

Úrodná půda v okolí Kolína rozhodla o hlavním zaměření mnoha místních obyvatel. Zemědělství byla dlouhá tradice i rodiny pana Jaroslava Jiráně. Dědeček se věnoval pěstování zeleniny a moc dobře věděl, jak důležité jsou při práci kvalitní a funkční zemědělské stroje. A tak svému vnukovi dobře radil, aby se naučil kovářskému řemeslu.

Umět si na kovadlině opravit stroje nebo přímo zhotovit nástroje nové, je velkou výhodou. Navíc během zimních měsíců, kdy není v zemědělství tolik práce, kovářství přináší možnosti dalšího přivýdělku. A tak se nakonec Jaroslav v Kutné Hoře vyučil uměleckořemeslné kovářství. Svým výrobkům vždy dodává punc a dbá na estetické zpracování i zdobné doplňky.

Při natáčení reportáže Jaroslav Jiráň zhotovoval domovní čísla, která jsou velmi žádaná

Z příležitostné kovařiny stálá živnost

Jaroslav Jiráň si postupně po vyučení vyzkoušel nejrůznější práce, včetně svářeče. Kovařina ho ale vždy znovu přilákala. Ostatně železo je pro něj při správném rozžhavení tvárná modelína. Svaly má už za roky práce tak vycvičené, že se mu rozžhavené železo v ruce tvaruje tak rychle, jako by to ani nebyla velká námaha. Ale přiznává, že také velmi záleží na tom, jaký nástroj použije a v jakém úhlu i síle udeří. To vše je otázka praxe, šikovnosti, ale také přemýšlení nad postupem práce.

Živnost se mu nakonec rozrostla a dnes je schopen ze železa vyrobit doslova cokoliv. Od okrasných domovních čísel po svícny, okrasné růže, ale také moderní kovové ploty a brány, zábradlí, pergoly, zkrátka vše, co je potřeba, včetně oprav historických zámků.

Jaroslav Jiráň umí vyrobit ze železa cokoliv. O jeho umění svědčí i tato jemná práce při výrobě dekorativní kovové růže

Tradiční zpracování se bez sazí z uhlí neobejde

Ačkoliv dnes kováři pro ulehčení běžně používají plynové výhně, Jaroslav Jiráň se drží tradice a výheň roztápí uhlím. Výheň pak udržuje po celý den. Je to sice více práce i sazí, ale při práci pak může využívat různé teploty. Uprostřed rozžhavených uhlíků je žár nejvyšší, ale občas potřebuje i nižší teplotu, která je na okrajích.

Po správném rozžhavení pak na řadu přijde velký tvářecí stroj, tzv. „buchar“, ale bez silných paží kováře by nakonec žádný předmět nezískal tu správnou finální podobu. K tomu slouží sbírka různých nástrojů, které používá podle toho, jaký finální tvar i povrch je potřeba. Rozžhavené železo pak různě natahuje a kuje do požadovaného tvaru.

Kovář Jaroslav Jiráň při práci využívá i různé teploty uvnitř rozžhavených uhlíků

Jakkoliv si ale v zimě můžeme myslet, že je práce u výhně příjemná, o žádné pohodlí se rozhodně nejedná. I v zimě je totiž nutné dělat dostatečný průvan, aby oheň hořel. Takže v reálu je kováři zepředu horko, a přitom mu táhne na zpocená záda.

V parném létě pak jeho pracovní prostředí dosahuje teploty až 60 °C. Každý kovář by navíc lhal, kdyby tvrdil, že ho nikdy z namáhavé práce nebolí svaly za krkem, záda a paže. Ale na vše si člověk zvykne a umění je najít v práci její kouzlo a především smysl.

Jaroslav Jiráň si toto namáhavé řemeslo postupně velmi oblíbil. Vnímá totiž kvalitu i trvanlivost kovářských výrobků. Je to hmatatelný produkt, který tu může být při dobré údržbě doslova navždy. Vždy je ho totiž možné ho na kovadlině opravit.

Spustit audio