Referendum

Česká vrcholná politika má v tomto ohledu letitý dluh vůči veřejnosti. Neboť jestli kdy bylo nějaké referendum na místě, tak před více než před deseti lety, kdy se dělila federace se Slovenskem a to tehdy zcela bez ohledu na názor občanstva. Okolnost, že dnes je rozdělení obvykle hodnoceno jako úspěch pro obě strany, nijak neumenšuje letitý politický lapsus.

Zadruhé, referendum jako nástroj demokratické politiky v téhle zemi nemáme. Máme jen jeden zákon o jednom druhu referenda, právě o tomto evropském referendu a je na veřejnosti, jak s ním naloží. Kladný výsledek referenda, bez ohledu na počet zúčastněných voličů, bude považován za rovný ratifikaci parlamentem. Záporný, odmítavý výsledek lidového hlasování, by veřejnosti i politikům poskytl dva roky času na ohryzávání nehtů při vymýšlení, co s budoucností a při, jak iluzionisticky tvrdí někteří politici, vymýšlení nějakých lepších podmínek pro vstup. Neboť zákon o tomto referendu stanoví, že je možné jej opakovat až po dvou letech.

V kampani se nyní, v jejím závěru, čím dál zřetelněji, prokazuje ona setrvávající neschopnost politických stranických špiček mít jasný názor, předstoupit s ním před voliče a vyhrát či prohrát. Neustále se do jednotlivých postojů jednotlivých politiků promítají jejich parciální zájmy a nehledě na v zásadě všeobecný souhlas s českou budoucností v Evropské unii jsou předvolební projevy ano ale, popřípadě i když.

Lze jen doufat, že dnešní postoje, vyjadřující se místo ano či ne, což jsou zákonem o referendu o vstupu do Evropské unie předepsané odpovědi, výrazy jako pět celý jedna pro a čtyři celých devět proti a podobně, že tedy tyto postoje zůstanou voličům v paměti až budou, případně za rok, volit zástupce poslance České republiky v Evropském parlamentu a tyhle dnešní mátohy do Bruselu svými hlasy prostě nepošlou.

Nedá se říct, že těch pár hodin před zahájením hlasování by česká budoucnost v Evropě byla tak jasná, že by si člověk při pohledu do ní musel nasazovat černé brýle.

Trochu tragikomickou, jako v poslední době stále častěji, postavou závěru kampaně se stal premiér Vladimír Špidla, který cosi neudělal. Totiž premiér neposlal voličům elektronickou poštou nic. Totiž někdo jeho jménem rozeslal nějaké dva miliony e-mailů, vyzývajících adresáty k tomu, aby se v referendu vyslovili ke vstupu kladně. Premiér se ovšem od dopisu briskně distancoval a popřel, že by s ním měl cokoliv společného. Což je popravdě jeho škoda. Neboť kdyby náhodou jeho tým, či on sám, tenhle v podstatě dobrý nápad měl, a patřičnou formou, jakož i s příslušným právním pozadím jej provedl, mohl premiér sklízet plus body za účinnou proevropskou agitaci. Takhle je to jen další z trapností téhle kampaně.

Špidlův e-mail ne e-mail je, (čistě podle mého) účinnější připomínkou důležitosti nadcházejícího lidového hlasování než výzva prezidenta republiky Václava Klause, aby se lidé hlasování zúčastnili, aniž by však hlava státu prozradila, jaký je její postoj. Tato super nadstranická póza může sice vzbudit arogantní úsměv ve tvářích arogantních příznivců prezidenta Klause, pramálo však přispívá k osvětě národa ve věci Evropské unie.

Podobně, jako v případě budoucích, lidem volených českých zástupců v Evropském parlamentu, je k tomu možné jen dodat, že za nějakých pět let bude i přímá volba dalšího prezidenta České republiky.

Za zajímavou okolnost je možné považovat i to, že nedlouho před referendem se Komunistická strana Čech a Moravy poltí v otázce vstupu do Evropské unie, zcela analogicky k polcení, jež veřejnosti předvádí její opoziční družka, Občanská demokratická strana. Řada, řekněme osvícenějších představitelů KSČM, neváhala veřejně deklarovat, že dají svůj hlas pro vstup, i když se zevnitř strany ozývají poněkud temné hlasy o případném popotahování členů, kteří se budou opakovaně stavět proti oficiálnímu, tedy odmítavému, stanovisku partaje.

Jakoby balšám na duši, ať si říká kdo chce co chce, působí v těchto ano-ale dobách prohlášení exprezidenta Václava Havla, který na úterním mítinku v Praze vyzval občany, aby šli hlasovat a řekli ano. Neboť věří, že tím začne naprosto nová éra nás všech. Zároveň Václav Havel kritizoval tvrzení, že Česká republika přijde členstvím o část své suverenity. S tím, že kus suverenity ztratí jen ti, co ji ztratit mají. To je, řekl bych věta, nad kterou stojí před volební urnou chvilku přemýšlet.