Skutečná cesta ven Patrika Bangy

Jaký byl Žižkov v době vašeho dospívání? A jaký je dnes?

„Žižkov za mého mládí byl specifický hlavně v tom, že tam žilo hodně Romů a hodně se tam hrálo. Já mám Žižkov spojený s muzikou. Když jste přišli večer ke kostelu na Seifertce, hrálo se tam, stejně jako jinde - všude byli muzikanti. Dneska už tam Romů žije hrozně málo, spíš tam jsou cizinci.”

Jak dlouho kniha vznikala?

„Začal jsem ji psát před 15 lety, pak ale šla na dlouhý roky do šuplíku. Nakonec mi ji vydal Host.”

Jak podle vás život Romů a romských dětí, nejen na Žižkově, ovlivnila sametová revoluce?

„Socialismus Romům dával něco, co dneska nemají - jistotu. Za socialismu každý pracoval - jednak proto, že pracovat musel, dále protože práce pro Romy byla. Když po revoluci přišel kapitalismus, my na něj nebyli vůbec připravení. Místa, která tradičně obsazovali Romové najednou začali obsazovat Ukrajinci nebo někdo, kdo byl ochoten pracovat za míň peněz. Tomu jsme se neuměli přizpůsobit. Neuměli jsme zakládat firmy a tlačit na to, abychom dostávali pobídky. Tím se podle mě rozevřely sociální nůžky.”

„Další problém jsem popsal v knize jako vzdělávací zločin. Tím je podle mě segregace. V době mojí puberty, v 90. letech, na Žižkově všechny romské děti chodily do dvou škol. Šlo o ZŠ Havlíčkovo náměstí a pak do zvláštní školy v Perunově ulici, pokud to tedy už nejsou Vinohrady. A do těchto dvou škol chodili všichni Romové bez ohledu na to, jestli byli chytří nebo ne, jestli do ní patřili nebo ne. A to se projevuje samozřejmě i teď, protože mluvíme o mojí generaci. Moji vrstevníci prostě neměli šanci dostat dobré vzdělání. Ze zvláštní školy prostě žádný právník nevyleze.”

„Dneska už to naštěstí není tak pravidelný jev, ale i dnes existují školy, které jsou segregované. Třeba ZŠ na Kladně, kde jsem točil dvě reportáže.Většina žáků tam jsou Romové a tvoří se tam jenom romský třídy. Myslím si, že bude trvat ještě nejméně dvě, tři, čtyři generace než se tomu naučíme bránit. Než si dokážeme vymínit, aby naše děti chodily do klasických základech, dostali se ideálně na střední a potom na vysokou školu.”

Vaši novinářskou kariéru jste začal v bývalé Jugoslávii, odkud jste v roce 1999 psal zpravodajské články pro různá česká media. Jak se stalo, že se kluk ze Žižkova dostal k práci zahraničního zpravodaje a přímo na místě pomáhal romským uprchlíkům z Kosova?

„Do Jugoslávie jsem se dostal úplným omylem. Měl jsem tam původně jet na pár dnů fotit s kamarádkou Lenkou Kučerovou a nakonec jsem tam zůstal delší dobu. Začal jsem tam psát pro český media, protože tehdy ještě internet coby médium nebyl tak používaný. Takže jsem se jednou za týden dostal do internetové kavárny, odkud jsem posílal zprávy příbuzným a samozřejmě do médií. Tím jsem se vlastně naučil pořádně psát! Do té doby jsem psal jak analfabet. Když jsem se z Jugoslávie vracel, uměl jsem tak 180 úhozů za minutu.”

Můžete srovnat pomoc romským uprchlíkům z Ukrajiny dnes s těmi, kteří prchali v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii?

„V Jugoslávii bylo asi 12 - 15 tisíc uprchlíků. Většina z nich byli Romové. Bydleli opravdu ve stanech, stejně jako romští uprchlíci z Ukrajiny, a faktem je, že i tehdy se o ně nikdo příliš nestaral. A už vůbec ne naši Romové. Já jsem tehdy zkusil udělat sbírku - plenky, oblečení, jídlo - ale bohužel se mi nepodařilo přesvědčit tehdejší romské předáky, aby se na tom podíleli. Protože jsem se ale nechtěl vzdát, tak jsme s Lenkou Kučerovou a Adélou Kubíčkovou ten materiál sehnali a povedlo se nám vypravit do Jugoslávie kamion. Ale to už bych z té mojí knihy prozrazoval moc.”