Smůla

12. prosinec 2002

Před nedávnem jsem tu mluvil o původu a významu slova pryskyřice a při té příležitosti jsem se také pokoušel najít rozdíl mezi výrazy pryskyřice a smůla, což jsou slova, která mnozí pokládají za synonyma. Došel jsem k závěru, že pokud jde o hmotu, která vznikne ztuhnutím šťávy vytékající z poraněných rostlin, zvláště dřevin, můžeme jí říkat jak pryskyřice, tak smůla, v tomto případě jde o synonyma. Když však tuto ztuhlou hmotu ohřejeme, případně vaříme, a pak lijeme na nepřátele, kteří se nám dobývají do středověkého hradu, jde výhradně o smůlu.

Jinak jsem se však tehdy smůlou nezabýval. Nemluvil jsem ani o původu tohoto slova a nezmínil jsem se ani o tom podstatně zajímavějším, totiž o důvodech, které vedou k tomu, že smůla je nejen ohřátá, vařící pryskyřice, ale také nezdar, neštěstí, neúspěch, prostě pech.

Michal Novotný

Nejprve původ. Výraz smůla je všeslovanský, podobná slova mají i Poláci, Rusové, Srbové a Chorvati. Praslovansky ten výraz zněl smola a velmi podobná slova mají i v neslovanské litevštině. Smůla se tam řekne smela a mají tam také sloveso smilkti, které znamená slabě kouřit. Do příbuzenstva patří i nizozemské smeulen, doutnat, středoanglické smolder, dým, a středoirská slova smál, smól a smúal, která znamenají oheň, žár a popel. To všechno má základ v indoevropském kořeni smel-, pomalu hořet, doutnat. Pomalé hoření, doutnání, se smůlou souvisí, tak se totiž za středověku smůla vyráběla ? doutnáním v milířích a později ve smolných pecích. Potřeba smůly byla v těch dobách mnohem větší než dnes. Používali ji nejen zmínění obránci středověkých hradů, ale i výrobci lodí, sudů a dalších dřevěných předmětů, které bylo třeba ošetřit tak, aby nepropouštěly vodu. Také středověká medicína smůlu používala, jednak k vykuřování, jednak k výrobě tamponů. Smolnými loučemi a pochodněmi se ovšem svítilo, ale také mučilo. Doznání, získaná mimo jiné pomocí pálení smolnicemi, se pak zapisovala do takzvaných smolných knih.

A teď konečně, jak je to se souvislostí pryskyřice a neštěstí, nezdaru neboli pechu. Ano, pechu. Smůla se německy řekne Pech a Pech je německy jak pryskyřice, tak nezdar. Tento dvojí význam slova smůla naši předkově převzali od předků dnešních Němců. Když ale mám odpovědět na otázku, jak ke spojení pryskyřice a nezdaru přišli staří Němci, nebudu mluvit příliš jistě. Podle jedněch odborníků jde o to, že smůla byla nejen užitečná, ale i lepkavá a zašpiňující. Podobně jako je neúspěch, nezdar něco zašpiňujícího, lepkavého, s člověkem se táhnoucího. Podle jiných odborníků všechno vzniklo v dobách rozkvětu ptáčnictví.

Už jsem tu kdysi u příležitosti slova vějička vyprávěl, že ptáčníci chytali ptáky na vějičky, větvičky pomazané nějakým lepem, často smůlou. Když se pták od smůly umazal a chytil na vějičku, měl smůlu, byl to Pechvogel, jak často i dnes říkají smolařům i ti, kteří nevědí, že to slovo znamená smolný, zasmolený pták. A je tu ještě verze třetí. Podle ní smůla a nezdar souvisejí prostě tak, že německému slovu Pech, pryskyřice, je velmi podobné jidiš slovo pechus, nedostatek, a tak se to všechno spojilo jen podle zvukové podoby.

Vysílá se ve čtvrtek 12.12.

(připomínky a názory na tento příspěvek zasílejte e-mailem na adresu mnovotny@rp.cro.cz)

autor: Michal Novotný
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.