Spolupracovala s Lubichem i Bromem. Eva Králová Krechloková se ohlíží za kariérou zpěvačky i učitelky

Zpívání pro ni bylo a stále je celoživotní láskou. Už jako osmnáctiletá začala navštěvovat lekce u proslulého pedagoga Bernarda Kočaře, ke kterému se sjížděli zpěváci, ale i operní pěvci z celé republiky.

Čtěte také

V 19 letech to pro mě byla naprostá normálka, vzpomíná na první setkání s Bromem Helena Blehárová

„Dostala jsem víc talentů, uměla jsem i pěkně malovat. Setkání s panem Kočařem byl ale pro mě zásadní mezník. Byl skvělý člověk, chodila jsem k němu i dvakrát za den, postupně jsem se učila svůj hlas ovládat. Základem byla vždy dechová cvičení, to je alfa i omega pro každého zpěváka. Když jsem mu poprvé předvedla lidovku, zeptal se, jestli nechci zpívat operu, že hlas na to mám. Já jsem ale chtěla zůstat u svých oblíbených písniček, měla jsem ráda spíš rockovější hudbu. Jinak jsem ho ale poslouchala na slovo, několik let jsem třeba nejedla žádné oříšky ani zmrzlinu.“

Vítězství v soutěži

V roce 1972 se zúčastnila pěvecké soutěže Kokořínský kos. Výhra ji samotnou sice překvapila, ale také otevřela dveře. Spolupracovala pak například se skupinou Oldřicha Lubicha, Gustavem Bromem, Pavlem Cmíralem nebo Pavlem Břouškem.

„Na soutěž mě tenkrát doprovázela kamarádka, a když jsem si odbyla své soutěžní vystoupení, tak jsem se převlékla z kostýmu do ‚civilu‘ a šla si za ní sednout do hlediště, abych si poslechla, jak zpívají ostatní. Byla jsem spokojená, že jsem se dostala do finále, to totiž tenkrát znamenalo, že mi proplatí cestu a diety, to jsem brala jako konečnou metu. Pak mě najednou hledali pořadatelé, že mě potřebují vyfotit. To mi ještě nedošlo, že by se mohlo jednat o výhru. Nakonec jsem se musela jít opláchnout studenou vodou, měla jsem šok z prvního místa a navíc to znamenalo, že jsem musela ještě jednou zazpívat,“ vzpomíná Králová Krechloková.

Učitelování ji bavilo

Když se seznámila se svým budoucím manželem, musel ji o ruku žádat několikrát, než po čtyřech letech kývla a odstěhovala se za ním do Německa. Následně začala učit němčinu a to ji bavilo natolik, že u pedagogické práce zůstala dvacet let.

„Tenkrát už jsem měla hotové státnice z němčiny a gramatika mi vždycky šla lehce. Jako učitelka jsem se našla, studenty jsem nikdy nenechala jen tak sedět, používala jsem ve výuce i hodně písniček. Těšilo mě, že se všichni rádi zapojovali, ať byli z jakékoliv části světa. Moje krédo bylo, že nechci, aby se moji studenti nudili.“

Na které kolegy a životní peripetie nejraději vzpomíná? Co pro ni v současnosti představuje návrat ke kořenům a jaké má další sny a plány do budoucna? Poslechněte si v záznamu rozhovoru s Janou Kobylinskou.