Šupák
Včera jsem tu načal téma slova šup. Říkal jsem, že na naši předkové vytvořili citoslovce šup a šoupat jako zvukomalebná vyjádření pohybu. Němci, vlastně jejich předkové, se zachovali stejně a pohyb určitého druhu vyjádřili podobně znějícím slovesem schieben, které známe v podobě šíbovat a které překládáme jako sunout a postrkovat. Z něj pak vzniklo podstatné jmén Schub, psáno s b na konci, které znamená postrk, ten policejní. Což byl trest dnes už neznámý; lehčí zločinci, eventuálně lidé, kterým se tehdy ještě neříkalo bezdomovci, se za policejního doprovodu přepravovali takzvaným postrkem, německy Schubem, česky šupem, do své domovské obce. Posílání šupem už neznáme, ale slovo šupák je v češtině běžné. Původně se jím označovali právě ti pobudové posílaní šupem, šupáci.
Další šup se v češtině vyskytuje v souvislosti s penězi. Někdo to rád udělá za pár šupů, ten druhý nemá v kapse ani šup. Zde nejde ani o pohyb, ani o šupy jako rány, ani o postrk, zde jde o šupiny. Šupy jako malé, hodně malé peníze jsou přirovnávány k rybím šupinám, které vypadají skoro stejně jako mince a nemají žádnou hodnotu. Dodejme, že šupina je cizí slovo, do češtiny přešlo z němčiny, kde Schuppe souvisí se slovesem schaben, oškrabovat. Šupiny je třeba z ryb před požitím oškrábat.
Ale vraťme se k německému schieben, sunout, postrkovat. S něj vzniklo nejen šíbovat a šup jako policejní postrk, ale také šuple jako zásuvka. Do podoby šuple a zdrobnělin šuplík a šuplátko si naši předkové přetvořili německé Schublade, v doslovném překladu zasouvací skříňka.
Mimochodem české slovo zásuvka se místo dříve zcela běžného šuple prosadilo až někdy ve 20. století.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
