Světové špičky Jiří a Otto Bubeníčkovi: I přes odchod do baletního důchodu mají práce nad hlavu

9. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří a Otto Bubeníčkovi

Světově uznávaní tanečníci se narodili do cirkusové rodiny Bertisů. Na svět přišli v Polsku, když jejich rodiče byli na štaci s Cirkusem Humberto. Dalo se předvídat, že také nastoupí na dráhu artistů. Co se stalo, že se rozhodli pro balet a jak vnímali odchod do baletního důchodu?

Jiří a Otto Bubeníčkovi jsou jednovaječná dvojčata. Otto je o deset minut starší, ale nevnímá, že by ho to předurčovalo k ochranitelské roli mladšího bratra. „Možná kdysi jsem měl někdy tendence bráchu ochraňovat, ale vůdčí typ je spíš on. Já jsem takové dítě, já si pořád hraju.“ Jiří souhlasí: „Asi se to v dětství moc neprojevovalo, ale když jsme začali dělat nějaké projekty, tak jsem je vedl já. I když poslední projekt v Praze na Staroměstském náměstí organizoval zase spíš Otta.“

Baletní začátky a dětství v maringotce

Jako malí chodili s tátou trénovat do jednoho učiliště a tam si jich všimla učitelka tance z konzervatoře. Tehdy se začala psát jejich baletní historie. „My jsme nejdřív nechtěli tancovat, ale pak jsme si říkali, že by nám to pomohlo i u cirkusu a v pohybu po manéži. Pak se nám to ale strašně zalíbilo,“ vzpomíná Otto. „Všichni si mysleli, že se vrátíme, ale po roce jsme věděli, že už se dáme na tuhle dráhu. Měli jsme tu kamarády, skvělý kolektiv, hodně nás naučili,“ dodává Jiří.

S rodiči procestovali díky cirkusu celou republiku. Měli podobné dětství jako Vašík v seriálu Cirkus Humberto? „Asi jo, hodně jsme cestovali,“ vzpomíná Otto a Jiří dodává: „V maringotkách byly lavice a tam jsme se normálně učili. Každá maringotka byla jiná třída. Když jsme začali chodit na konzervatoř, zabydleli jsme se v centru Prahy a jezdili za našima do Švédska.“

Online natáčení pořadu Slavné dvojice. Hosté Jiří a Otto Bubeníčkovi

Oddělená dvojčata

Jejich cesty se rozdělily v roce 2006 – Otto šel do Hamburku a Jiří začal tancovat v Drážďanech. „Ze začátku mi bylo trochu líto, že brácha odešel. Ale paradoxně jsme pak spolu o to víc spolupracovali,“ říká Otto. „Já se tak těšil na nové věci, že na stýskání ani nebyl čas,“ přiznává Jiří. „Strašně rád vzpomínám na hlavní roli Armanda v Dámě s kaméliemi v Pařížské opeře. Na to jsem byl pyšnej. Naučil jsem se, jak ve velkých divadlech lidi pracujou, naučil jsem se nový styl a techniku. Je krásné tančit v divadle s tak velkou historií.“

Otto přitakává, Pařížskou operu také miloval. Významná nabídka ale přišla z Anglie, kde tancoval v Královském baletu v Londýně, později se přesunul do New Yorku: „Je to krásný pocit, když máte nějaký baletní vzor a najednou s ním sedíte v kantýně.“

Odchod do baletního důchodu

V roce 2015 své taneční kariéry ukončili. „My jsme si řekli, že není třeba tancovat do 45, a pak dostat vyhazov, tak jsme to ukončili o pár let dřív. Udělali jsme opravdu tolik projektů a tolik jsme toho odtančili, že už jsme si řekli, že není důvod dál to tělo tak ždímat,“ říká Jiří.

„To je pravda, tělo si o to říkalo také, hůř regenerujete. A také úrazy už se nehojí tak rychle. Člověk si to pak přestává užívat, tak jsem se těšil na konec. A na nový krok,“ vysvětluje Otto.

Už během kariéry přemýšleli, co budou dělat dál. Jiří se zabýval choreografií ještě za aktivního tancování. „Nabídek jsem začal mít tolik, že na tanec už stejně přestával zbývat čas,“ říká Jiří.

A tak i po odchodu do baletního důchodu mají práce nad hlavu. Otto skládá hudbu, dělá scénografii a navrhuje kostýmy, Jiří se věnuje choreografii naplno: „Baví mě, že každý projekt začíná úplně jinak, někdy dostanu nabídku pracovat s nějakou hudbou a na mně je vymyslet příběh, nebo přijdou z divadla, že by potřebovali nějakou kreaci a je to na mně, jak to vymyslím. Práce trvá klidně dva tři roky.“

Chybí jim Česko a česká kultura? Lezli si někdy na nervy? V rozhovoru s Alex Mynářovou také prozradili, jestli mají taneční vlohy i jejich děti.

autoři: Alexandra Mynářová , djo
Spustit audio