Ustláno na růžích

21. únor 2003

Když o někom řekneme, že má na růžích ustláno, chceme tím vyjádřit své mínění, že ten člověk má pohodlný život, že nemá starosti, že je šťastný a že se mu kdosi o takovou pohodu postaral. Stejně často se používá i úsloví opačného významu, tedy nemít na růžích ustláno. Kdo nemá na růžích ustláno, nemá nic zadarmo, má smůlu, nepříznivý osud; také určité názory mohou nemít na růžích ustláno. Třeba názor, že vyhnání sudetských Němců byla hanebnost, který zastává jeden z prezidentských kandidátů, pořád ještě v Česku nemá na růžích ustláno.

Růže jsou květiny pokládané za výjimečné krásné, a to nejen svým tvarem a barvami, ale i vůní, a jsou to květiny ceněné, hodnotné, myslím, že nikdy v dějinách se neprodávaly vyloženě lacino. Často se říká a píše, že růže je královna květin. Takže není divu, že právě růže je ve slovním spojení mít ustláno na růžích spojována se štěstím, s pohodou. To spojení nepůsobí nijak násilně, každý tu souvislost chápe.

Michal Novotný

Jenže ono nejde jen o souvislost obraznou či symbolickou. Úsloví mít (a nemít) na růžích ustláno nás informuje o docela reálné a konkrétní starověké praktice. O skutečném stlaní růžemi, o tom, že se na růžích doslova spávalo. Ale než si o tom povíme, řekneme si něco o etymologii, tedy původu slov růže a stlát. Růže je slovo cizí, Slované ho ještě v době, kdy měli společný jazyk, přejali od předků dnešních Němců a k těm se to slovo dostalo z latiny, kde znělo rosa. Pravděpodobně to však není původem latinské slovo, asi pochází z nějakého jazyka užívaného v Přední Asii, ostatně sama rostlina růže má původ někde v Persii, tedy v dnešním Íránu. Sloveso stlát, z něhož pocházejí i výrazy postel, vystýlka a stelivo, je hodně staré, má indoevropský kořen stel- či ster-, který znamenal stlát a prostírat. Takže se stlaním je příbuzné i prostírání a ovšem i prostěradlo.

Ale nazpět k ustýlání na růžích. To dělali Římané, ovšem zámožní Římané. Růže byla v Římě například v Caesarových dobách velmi v módě, význační Římané nosili na hlavách věnce z růží, růžemi se zdobilo celé město po vyhraných válkách a bohatí Římané se nejen koupali v lázni z růžové vody, oni si hebkými okvětními plátky růží nacpávali polštáře, podušky a pokrývky. Krásně to vonělo, bylo to příjemné na omak a stálo to spoustu peněz. Mohl si to dovolit jen ten, kdo měl ustláno na růžích. Kult růže Římané převzali z Egypta, v dobách, kdy Caesar a Antonius dobývali Egypt a jeho královnu Kleopatru k tomu. Kleopatra byla totiž po růžích přímo abych tak řekl divá. Například když ve svém paláci vítala Antonia, nechala podlahu vystlat růžemi až do výše jednoho metru. Ale ani Kleopatra si to všechno nevymyslela, růže uctívali a také si možná cpali do polštářů už Sybarité, pověstní rozkošníci, kteří žili v městě Sybaris, řecké kolonii na dnešním území Itálie.

Vysílá se v pátek 21.2.

(připomínky a názory na tento příspěvek zasílejte e-mailem na adresu mnovotny@rp.cro.cz)

autor: Michal Novotný
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka