V Českém muzeu hudby v Praze na Malé Straně objevíte nástroje netradičních tvarů, jmen i původu

26. červenec 2018
Dvorana muzea okouzlí každého návštěvníka

České muzeum hudby sídlí v Praze na Malé Straně, v bývalém barokním kostele svaté Máří Magdaleny. Po zrušení dominikánského kláštera byl kostel postupně přestavován. Postupně pak sloužil jako pošta, četnická kasárna nebo archiv. V novém tisíciletí se v něm zabydlela hudba. České muzeum hudby, které je součástí Národního muzea, zde bylo pro veřejnost otevřeno v roce 2004. 

Každého, kdo do muzea vstoupí, okouzlí mohutnost dvorany s ochozy. Expozice pak oživuje prostor, kdysi zdobený díly barokních mistrů a rozeznívaný údajně jedněmi z největších varhan Prahy sklonku 17. století. K vidění je tu řada historicky cenných, umělecky zpracovaných, ale také netradičních hudebních nástrojů.

Projdete historií a poznáte způsoby, jak může hudební nástroj tón tvořit, jak vypadal zápis hudby pro různé typy hudebních nástrojů i jak a při jakých společenských příležitostech se na ně hrálo. Expozice je navíc originálně architektonicky řešená. Pro zájemce jsou k dispozici i sluchátka pro špičkový poslech originálních nahrávek na vystavené historické hudební nástroje. Děti provede expozicí publikace s kvízem určeným jenom pro ně.

Zvláštní kvílející zvuky, připomínající smyčcové nástroje nebo lidský hlas, vydává elektronický hudební nástroj těremin (theremin). V roce 1920 ho sestrojil ruský fyzik a vynálezce Lev Sergejevič Těremenko, v západní Evropě známý také jako Léo Theremin. Všiml si, že elektrická kapacita lidského těla může ovlivňovat frekvenci elektrického oscilátoru.

Nástroj těremin má podobu dřevěné skříňky se dvěma anténami – svislé tyčové a vodorovné smyčkové.  Hráč se přitom nástroje nedotýká, zvuk vzniká tak, že k jeho anténám přibližuje ruce. Vzdálenost rukou od jednotlivých antén mění vlastnosti zvuku. Pravou rukou tak hráč ovládá výšku (frekvenci) tónu. Pohybem levé ruky se mění síla zvuku (amplituda). Těremin byl v 50. letech minulého století používán při tvorbě hudby k hororovým a sci-fi filmům. A našel uplatnění i ve vážné hudbě, třeba u Bohuslava Martinů.

Skleněná harmonika vyluzuje zpěv andělů

Něžný pronikavý zvuk, připomínající zpěv andělů, vydává skleněná harmonika. Je to soubor různě velikých skleněných misek, které jsou navlečené na tyči. Tou se otáčí a hráč na misky hraje prsty navlhčenými vodou. Tón je dán velikostí misky a tloušťkou okraje. Miskami otáčí hudebník, který šlape na poháněcí pedál.

Skleněnou harmoniku vynalezl roku 1761 americký státník a fyzik Benjamin Franklin. Je to propracovanější verze hry na skleničky naplněné vodou. Skleněné harmoniky se od sebe lišily, například tónovým rozsahem. Záhy po svém vzniku byl nástroj opředen řadou pověr. V dobovém tisku se třeba objevily zprávy, že dlouhodobý kontakt s třením misek a vibrace způsobují postupné šílení mysli.

Nástroj zvaný šedifon si roku 1901 nechal patentovat Josef Šediva, český výrobce žesťových nástrojů, jako svůj nejdůležitější a nástrojařsky nejzajímavější vynález. V tomto speciálním nátrubkovém aerofonu zúročil pokusy s kombinováním instrumentů. Celý svůj sortiment hudebních nástrojů (174 kusů), včetně příslušenství, fotografií, tiskopisů a knih, daroval Josef Šediva v roce 1905 Museu království českého v Praze. Dnes tvoří součást stálé expozice Národního muzea – Českého muzea hudby v Praze.

V muzeu si můžete prohlédnout také krátkodobé výstavy, navštívit koncert, přednášku nebo workshop. Je tu i prodejna hudebnin s kavárnou. V Českém muzeu hudby mají otevřeno každý den kromě úterý od 10 do 18 hodin. České muzeum hudby je součástí Národního muzea založeného v roce 1818. Letos tedy slaví kulaté výročí 200 let.