V Příbrami proběhlo kamenosochařské sympozium

Setkání zorganizoval Josef Lánský: "Ta myšlenka se zrodila předloni, když jsme se vraceli ze Šumavy, kde pořádáme týdenní kamenosochání pro lidi s postižením. Řekl jsem si, byla by škoda neudělat to tady v Příbrami - pro školu i pro lidi, pro veřejnost. Ta práce je úžasná v té různosti - tak jako je letošním mottem "Každý člověk je jedinečný", takže jsme to mohli prožít plnými doušky."Rozhodně to ale není tak, že by každý účastník dostal do ruky kus pískovce, majzlík, palici a pustil se do práce. Na Waldorfské škole má všechno svou vnitřní rovinu.

Danielu Pleskačovi z Hluboše za tři dny vyrostla pod rukama jakási veliká ulita: "Mně se líbí kámen, ten živel, ta tvrdost - a tak jsem k tomu zpočátku i přistupoval, že to byl spíš zápas, že jsem do toho hodně bušil. Je to krásný materiál, líbí se mi ta jeho struktura, a tak je i to moje první dílo takové syrové, hodně kamenné, řekl bych. Mimochodem - Daniel je profesí programátor...

Luboš Pech z Bohutína je fotograf, a tak měl trochu problémy pracovat s trojrozměrným prostorem ..."Je to rozhodně příjemné, je to příjemný materiál, byl na to dostatek času, že jsem se mohl věnovat jenom tomu. Do toho prostoru jsem se musel trošku probojovat, naučit se, ale šlo to."

To na Renatě Košařové bylo vidět, že zpracování plastik něco ví: "Dělám to dennodenně, ale s kamenem nemám žádnou zkušenost a chtěla jsem už dlouho se s tím kamenem seznámit. A ještě mám jednu touhu a tou je dřevo. Renata pracuje s postiženými a má na starosti především keramiku - to je ale přece jenom jiná práce. "Když dělám s hlínou, materiál přidávám. Tohle je obráceně, že se z té masy materiál ubírá. Zpočátku, ty hrubší práce, to je takové skoro jako odreagování - kdyby byl člověk naštvaný, ty hrubší práce si udělat - ale když se jde do těch detailů, musí se opatrně, protože i ten kámen se odloupne.

A právě to se stalo Vojtovi Berkovi. Původně měla jít přes kámen ruka, ale stačilo jedno klepnutí, pár prstů upadlo a nezbylo než hledat jiný tvar: "Je to takové hodně impulzivní, že člověk musí hodně reagovat, co ten kámen chce. Jak tam jsou ty různé prasklinky. Člověk se musí zpočátku hodně snažit z toho něco vytvarovat a je to práce těžká, a potom musí velice jemně dodělávat tvary, protože jinak to může upadnout - jak se mi to stalo. Ale zase vznikne něco úplně jiného, ale na druhou stranu: jak se mi nepovedl ten první záměr, ten druhý také nebyl rozhodně špatný.

To Lenka Vybíralová k materiálu přistupovala s mnohem větším ostychem: "Přineslo mi to poznání v tom, že nemám vnitřně ještě tolik odvahy k tomu radikálně přeměnit ten kámen, ale třeba příští ročník mne pustí dál, že to přijde, že se nebudu bát přeměnit něco k obrazu svému. Teď jsem jen tak jemně kámen upravila, že to nebyla taková proměna."

Pokud máte chuť zkusit si práci s kamenem také, určitě si udělejte na příští rok touto dobu čas. Budete vítáni.