Vítr

4. srpen 2005

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Nedávno jsem tu vykládal o výrazu povětří pocházejícím ze starého českého povětřie, které mělo mimo jiné i význam počasi. Základní význam tohoto slova však byl vzduch, což vidíme v dosud běžně užívaném slovním spojení vyhodit něco, třeba starý dům, do povětří. Říkal jsem také, že základ vítr ve slově označujícím vzduch není náhodou, vítr a vzduch je vlastně totéž, vítr není nic jiného než pohybující se vzduch.

Dnes si popovídáme o jazykovém zákulisí slova vítr a o některých slovních spojeních, v nichž se vítr vyskytuje. Vzduch, což je také dost zajímavé slovo, si necháme na příští týden. Vítr je, cituji Slovník spisovného jazyka českého, "pohyb, proudění vzduchu horizontálním směrem". V množném čísle se toto slovo, což slovník také zaznamenává, používá jako pojmenování střevních plynů, plynatosti. Vítr je slovo všeslovanské, ve všech slovanských jazycích znamená totéž, a protože do příbuzenstva patří i staropruské wetro, které má rovněž význam vítr, a litevské vetra, bouře, vichr, jde o slovo indoevropské. Jeho základem je kořen uetro-, což je z ue- vát, dout. V současné češtině do příbuzenstva slova vítr patří kromě zmíněného povětří také slova větrník, větrák, větrovka, závětří, zvlášť se mi líbí pojmenování větrové bonbóny, hezká slova podle mne jsou také větroň a zavětřit.

Michal Novotný

Slovo vítr se objevuje v několika slovních spojeních pocházejících z Bible. Spojení "vědět, odkud vítr vane či fouká" je změněný citát z Janova evangelia, který přesně zní takhle: "Vítr kde chce věje: a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkavád věje aneb kam jde." Jinými slovy: Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Také pořekadlo "Kdo seje vítr, sklízí bouři" má biblický původ, ale o něm a o dalších slovních spojeních, v nichž se vyskytuje vítr, zase až zítra.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz

autor: Michal Novotný