Vláda před referendem

Referendum tedy rozhodne o nejbližší budoucnosti národa. Jistě ale také zasáhne do osudů vlády. To není objev. Sama vláda před rokem deklarovala vstup do unie jako hlavní důvod své existence. Teď tedy pro ní nastává okamžik pravdy. Hojná účast a vysoké procento kladných hlasů ji posílí. Pokud ale občané schválí vstup do Evropské unie těsně a při nízké účasti, pak přece nemusí dál vládnout kabinet, který splnil svůj úkol a který jinak občané příliš nezbožňují.

Poslední možností je negativní výsledek referenda. Ani ten nejde vyloučit a pro samotnou vládu by zřejmě znamenal ortel politického konce. Takové to je v přehledné politické matematice. Existuje ale ještě jiný dějinný pohled. I ten lze v této chvíli použít, protože referendum stvrzuje historický převrat českých zemí.

Česko je do evropské spolupráce vedeno okolnostmi. Do Evropské unie ale také chce. Občané to zřetelně deklarovali při revoluci v roce 1989, bezmála čtrnáct let se o to snaží a teď mají říct své slavnostní ano. Není třeba se divit, že při tak vážném rozhodnutí je nesmírně důležité i celý složitý ceremoniál. Jako každý ceremoniál, či okázalá slavnost, také referendum o Evropské unii je více hrou než opravdu reálnou událostí. Národ je přesvědčován, více či méně nevkusným způsobem, a protože jsou přitom peníze, za vstup do Evropy často hovoří lidé, kteří to příliš neumějí.

Teď jde o to, jak jeden každý člověk zareaguje. Nikdo si neuvědomí, o jak důležitou věc se jedná a na poslední chvíli se nevyjádří. Jiní chtějí vstup překazit, protože to protiřečí jejich přesvědčení. A některé, vytrvalí a věrní, i když od vlastního rozhodnutí uplynulo tolik času a i když přesvědčovací kampaň může mnohé odradit. Vláda při tom všem hraje dvojí roli. Jednak svědomitého úředníka, který zařídí vše potřebné v Bruselu, aby tamní byrokraté byli připraveni. Ale svým způsobem připomíná i egyptského faraóna. Tedy vládce nadaného neobyčejnými schopnostmi, který mohl zařídit déšť nebo sucho.

Samozřejmě, kabinet Vladimíra Špidly počasí neovlivní. Jeho význam pro vstup i pro rozhodnutí českých občanů lze také doložit spíše s obtížemi. Ministři musí hrát svou historickou úlohu a předvést občanům, že oni sami jsou o vstupu přesvědčeni. Už z jejich tváří by mělo být jasné, že se vstupu nebojí, že vědí, kam jít dál, až prvního května 2004 do unie vstoupíme, že hluboce chápou prospěch, který unie přinese každému z nás. Dnes není u ministrů důležité, jak zvládají svůj resort, jak jsou chytří a co se jim právě honí hlavou.

Dnes jsou vskutku reprezentanty národa, který z vnitřního přesvědčení mění svůj osud. Občané mohou jen hodit svůj hlas do urny, zástupci vlády musí jít příkladem a sdělit ostatním své jasné stanovisko. Nakonec není nic divného, že obavy ze vstupu tady jsou, že mnozí lidé jsou prostě nerozhodní, že se chovají jakoby bezmyšlenkovitě. Mají svých starostí dost. Ministři jsou ale ministry jen podle svého slibu, že zemi do Evropské unie dovedou. Neměli by tedy litovat své energie a nečekat jinou politickou budoucnost, pokud náhodou operace s referendem nevyjde.

Tváří v tvář reálné stranické scéně se zdají být podobná slova divně vznešená a nepatřičná. V politice jde přece o moc a peníze. Žádnou službu veřejnosti a plnění slibů. Jenže co je to moc? Vzniká tím, že se uskutečňují velké myšlenky. Návrat do Evropy pak je dostatečně velkým ideálem, aby současní politici svou moc mohli prožít. Samozřejmě, pak nastanou všední dny. Z chování politiků po referendu bude možné vyčíst, jak na ně historická chvíle zapůsobila. Jestli z ní, v plné skromnosti, budou čerpat sílu pro další vládní úkoly, včetně nepříjemné reformy rozpočtu.

Také mohou propadnout zdání své důležitosti, vládu nechat padnout a své strany zaniknout. To už ale nebude tak důležité, náhrada se vždycky najde. Zvlášť, když Češi budou v Evropské unii.