Vlašim dokončuje obnovu lorety na Spáleném vrchu, unikátní je svou andělskou hudbou

6. září 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Loreta ve Vlašimi

Víc než patnáct let trvala obnova lorety na návrší za Vlašimí. Město ji po revoluci převzalo od státních lesů ve zdevastovaném stavu. Poslední, co teď město musí udělat, je pořídit vybavení. Do lorety se lidé můžou podívat jen jednou za rok, a to při příležitosti pouti svátku narození Panny Marie. Svátek připadá na 8. září, nejbližší neděli je pak na Spáleném vrchu pouť - včetně mše. Letos připadá výročí přesně na neděli.

Lorety po celé Evropě vevnitř vypadají a i mají vypadat stejně – jsou totiž přesnou kopií chýše, kde v Nazaretu žila Panna Maria. Drobných stavbiček podobných kaplím je jen v Česku asi padesát. Vznikaly především v 17. a 18. století po celé Evropě. Loreta u Vlašimi, kterou postavili v roce 1704, je ale unikátní svou andělskou hudbou.

„Když se podíváte hodně dobře na levou stěnu, čelem k oltáři, uvidíte nahoře nad hlavami figur na fresce pět malých otvorů,“ ukazuje vlašimský farář Jaroslav Konečný v loretě do výšky asi čtyř metrů. Otvory jsou velké asi jako kuličky. „Právě za nimi, v síle té zdi, je malý prostor. Vejde se tam tak šest zpěváků a hudebníků. Je to sem slyšet velice zdálky, shůry. Proto andělská hudba,“ vysvětluje farář Konečný, jak si stavitelé poradili s umístěním kůru. Protože i interiér lorety musí kopírovat původní stavbu mariánské chýše, kterou do italského Loretu přenesla rodina Angeli, pro zpěváky není v prostoru místo. Kůr je proto jako by schovaný – za několika malými otvory. „Hudba je slyšet do lorety, ale co se děje při mši, na kůr už moc slyšet není. Proto je pod otvory ještě škvíra, kterou zpěváci pozorovali kněze, aby věděli, v jaké fázi mše je. A stojí za to sledovat návštěvníky, kteří při mši uslyší zpěv a hudbu. Rozhlížejí se a nemůžou najít, odkud se zvuky linou,“ uvádí farář.

 „Začali jsme střechou. Když už sem nezatékalo, pustili jsme se do těchto fresek,“ ukazuje šéf investičního odboru Vlašimi Zdeněk Dvořák. Zdivo, včetně fresek, v loretě vypadá opadané. Právě tak to ale má – v souladu s údajnou podobou mariánské chýše – být. S obnovou lorety je spokojená i Dagmar Primusová z Národního památkového ústavu. „Město opravilo střechu, fasádu, věž, vnitřní omítky, celý plášť je v perfektním stavu. Zbývá už jen vybavení interiéru.“

Stavbu vlastní město Vlašim. Pro malou stavbu nemá ale program. „Kaple je stavěná pro liturgii. Kdysi sem jezdíval kněz na koni z vlašimského zámku, pak tu vznikla i fara, kde kněz trvale bydlel. Mše byly každý den. A lidé sem chodili dělat to, co se na pouti, v pravém slova smyslu, dělat má. Zpovídali se, přijímali svátosti. Kněz měl opravdu co dělat. Od doby, co loreta není církve, tak lidé nemají, co by tady dělali. Je to totiž vlastně kostel,“ říká farář Konečný.

Farář Jaroslav Konečný, za ním Zdeněk Dvořák z vlašimského MÚ

Památka je odlehlá a z Vlašimi se sem lidé musí vypravit na tři kilometry dlouhou procházku. Kopci, na kterém stojí, se říká Spálený vrch. Kdysi byla památka vidět široko daleko, teď výhledu ale brání stromy. Proto o ní řada lidí neví. „Město zvažuje, jestli neproseká pás lesa tak, aby památka byla vidět aspoň z Vlašimi,“ říká Zdeněk Dvořák z městského úřadu.

Do lorety se návštěvníci můžou podívat jen jednou za rok – a to při pouti při příležitosti narození panny Marie. V neděli nejblíž tomuto datu se tu slouží mše. Příležitostně se tu pak konají svatby. Loretu obklopuje monumentální alej.

autor: Kateřina Havránková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio