Z vyhlídky na Hrádeckém vrchu lze spatřit několik středověkých hranic vytyčených samotnou přírodou

11. září 2018
Nejvyšší bod Hrádeckého vrchu je přímo u patníku v blízkosti NS Jílovské zlaté doly

Oblast kolem Jílového u Prahy ve Středočeském kraji nabízí na mnoha místech krásné vyhlídky do Dolního Posázaví a Středního Povltaví. Jedním takovým místem je Hrádecký vrch, jehož vrchol připomíná pozvolnou zaoblenou louku. Ale přitom z výšky 403 metrů nad mořem poskytuje jedinečný pohled do krajiny, která svým uspořádáním přirozeně tvořila několik středověkých hranic.

Okolí Jílového u Prahy tvoří kopcovitá krajina. Často ale přitom nejde o kopce přirozeného původu, ale o haldy, které zde zůstaly po středověkém dolování zlata. Hrádeckým vrchem prochází Kocourské žilné pásmo a v celé oblasti bychom našli mnoho desítek důlních děl, mimo jiné například štolu sv. Antonína Paduánského či štolu sv. Josefa. Hrádecký vrch je ale kopec přirozeného geologického původu. Jeho vrchol je tak pozvolně zaoblený, že příchozí skoro ani nezpozoruje, že je na kopci.

Jeho název ale se středověkou těžbou zlata souvisí. Několik set metrů pod jeho vrcholem se nacházejí rozvaliny půvabného dvora zvaného Včelní hrádek. Ten kdysi býval hospodářským zázemím středověkého hrádku jménem Nussberk, který byl zbudován přímo k ochraně Jílovských zlatých dolů.

Nejlépe se na Hrádecký vrch dostanete po Naučné stezce Jílovské zlaté doly. Nachází se přibližně sto metrů od naučné tabule č. 5 nazvané „Odkaliště“. Nahoru se od cesty zvedá louka. A jen málokdo v tu chvíli tuší, jaká nádhera ho čeká, pokud přes louku vydá směrem k vrcholu. Nahoře se před ním totiž otevře úchvatná vyhlídka na celou oblast Dolního Posázaví. Na okrajích je pak vidět oblast Středního Povltaví a brdské hřebeny. Jižně je pak možné dohlédnout až na okraj jižních Čech.

Krajina přirozeně tvořila středověké hranice

Vyhlídka je to skutečně krásná, ale její jedinečnost spočívá ještě v něčem jiném. V krajině je totiž krásně vidět bývalé hranice několika středověkých panství, které udávala sama příroda. Hranice ve středověku vznikaly tak, aby byly nesporné, dohledatelné a vždy jasně určitelné. Ostatně mapy se mohou zničit anebo je mohou sežrat myši. Ale řeka zůstane řekou a skála skálou. Vytyčenému území se říkávalo „zboží“.

Hlavní hranici tu přirozeně tvořila řeka Sázava. A byla to hranice veledůležitá. Byla historickou hranicí mezi újezdem ostrovského kláštera a územím, které patřilo králi. Benediktinský klášter na Ostrově založený v roce 999 se stal prvním velkým kolonizátorem oblasti za řekou Sázavou. Naopak protilehlý Hrádecký vrch byl až do husitských válek královský. Ostatně v podzemí tu bylo velké bohatství zlata, které patřilo králi.

Při pohledu do dálky jsou pak jasně vidět hranice dalších panství. Jižně za řekou Sázavou jsou vidět dva výrazné kopce, které tvoří spodní hranici panství hradu Kožlí. Hned za nimi začínaly rozsáhlé statky Pánů z Dubé z rodu Benešoviců. Jak název napovídá, blízké město Benešov bylo centrem panství jejich rodu a Benešovicové navíc stáli u založení svého hlavního sídla, hradu Konopiště.