Advokát Tomáš Sokol: Ne každý dokáže u fotografií z pitvy svačit jako já
Často zastupuje mediálně ostře sledované osoby, přednáší na vysoké škole, u fotek z pitvy svačí a doma má zakázáno dívat se na kriminálky.
Tomáš Sokol byl laickou veřejností opakovaně zvolen právníkem roku. Advokacii se věnuje už přes 40 let a pořád ho to velmi baví. Práci v kanceláři kompenzuje sportem. „Dřív jsem hrál tenis, hokej, ale to už mi žena zakázala. Tak teď chodím na fotbálek. A to má pozitivní vliv na to, že se zase těším do kanceláře.“
Stvořen pro advokacii
Práva si zvolil proto, že ho bavily humanitní předměty. „Nebyl jsem připuštěn na střední školu, takže jsem se musel vyučit, a pak šel na průmyslovku. Tudíž práva mě o to víc lákala, bylo to naplnění něčeho. A že mě advokacie strašně baví, jsem zjistil, až když jsem tam byl.“
Dodnes ale nedokázal najít přesvědčivou odpověď na otázku, proč je pro něj advokacie jako stvořená. „To, že jsem na chmelové brigádě vedl stávku za to, aby nám přivezli čaj bez mastných ok, by se možná dalo kvalifikovat jako náznak nějakého vztahu k ústavnímu právu.“
Z mediální pozornosti ale nikdy neměl radost. „Tady jde o zájmy klienta a mediální pozornost vytváří tlak. Pak je také otázka, jak to působí na soud. Nemůžu ukázat prstem, že je soudce ovlivněn. Ale třeba soudci v Americe jsou zavíráni do izolace, pokud je případ mediálně rozebírán, aby na ně média nepůsobila, takže nějakou zkušenost s tím asi mají. Ale do soubojů s médii se nepouštím.“
Právo na spravedlivý proces
Klient je smluvně vázán, aby říkal pravdu a poskytl co nejvíce relevantních informací. „Je to v jeho zájmu. Konám to, co mohu na základě informací. Pokud je nepodá, tak se někdy nemusí nic stát, ale někdy ano. Pokud zapírá, může to být i tím, že to sám sobě nechce přiznat a je to i pro něj psychicky těžké, a to se snažím chápat. Zažil jsem už tolik absurdních situací, které se prostě nemohly stát a prokázalo se, že se staly.“
„Nikdy bych se nedokázal chovat tak, aby měl přede mnou klient pocit studu, protože klient ve mně musí vždycky mít důvěru. Kdybych byl jediný na světě, kdo mu ještě zbyl, tak přede mnou musí mít pocit, že se se mnou může bavit bez pocitu studu, bez pocitu hanby, bez výčitek. Já jsem tady od toho, abych mu v té situaci pomohl. Ne za každou cenu, ne k jakémukoli výsledku, ale ke spravedlivému procesu.“
Na fotky z pitvy nemá každý žaludek
Podle Sokola se v trestním právu uplatňují i ženy, ale připouští, že na to každý nemusí mít žaludek, a to ani muži. „Fotky z násilných trestných činů opravdu nebývají pěkné. Ne každý dokáže u fotografií z pitvy svačit jako já. Ale já to tak měl asi odjakživa. Už na škole, když jsem viděl fotky a měl jsem zrovna hlad, tak jsem jedl a nepřišlo mi to divný.“
Ani kriminální příběhy, s kterými se roztrhl pytel, neunikly jeho pozornosti, ale sleduje je jen sporadicky. „Doma mám zakázáno sledovat kriminálky, žena si výslovně nepřeje, abych ji vyrušoval výkřiky ‚to je ale blbost‘. Takže nechci rušit ten umělecký zážitek. Některé věci opravdu mohou být z 90 procent reálné, ale pak je tam deset procent, které jsou v naprostém rozporu s právními předpisy České republiky, a to hulákám.“
V době studií už měl dvě děti, jak to zvládal? Jací jsou současní studenti? Zakládá si na tom, že potencionální klienty neodmítá. Může si ho však běžný smrtelník dovolit? Váhal někdy někoho zastupovat? Kývl by na nabídku dělat ústavního soudce? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
