Deus et machina

Překlad latinského deus et machina totiž zní bůh na stroji. Staří Římané a před nimi Řekové, kteří samozřejmě neříkali deus et machina, ale "theos epi mechanes", pod slovem stroj pochopitelně neměli na mysli automobil. Oni měli na mysli stroj, pomocí něhož ve starých řeckých dramatech nad jevištěm létali bohové. Ano, v řeckých tragédiích často vystupovali bohové, bohové byli řekněme normální součástí řeckého duchovního světa, takže i v divadelních hrách museli být. Jenže jak je na divadle zobrazit, když každý Řek si bohy představoval někde nahoře žijící, k lidem shora slétající. V tomto smyslu byli staří řečtí dramatici realisty. Bohové nemohli mezi lidmi jen tak normálně chodit. Herci představující bohy se museli, stejně jako abych tak řekl ve skutečnosti, vznášet. Což se dařilo právě za pomocí zmíněných strojů. Škoda, že o těch strojích nevíme nic dalšího. Ani jak vypadaly, ani jak fungovaly.

Dnešní význam slovního spojení deus et machina, tedy nečekaný zásah, rozřešení složité situace, má kořeny v uměleckých potížích dávných řeckých dramatiků. Ti by rádi vyprávěli své příběhy po svém, konstruovali by vlastní zápletky, líčili by povahy lidí, jak oni je viděli, a z toho by pak logicky drama nějak dopadlo. Jenže to ve starém Řecku nešlo, každý děj, každá příhoda musela dopadnout tak, jak bylo předem známo z mytologie. Vyprávět staré, všem známé příběhy se však skutečným umělcům nikdy nechce. Takže se to vyřešilo tak, že autor si vyprávěl, jak chtěl, a těsně před koncem přiletěl na jeviště nějaký ten bůh na stroji a často zcela nelogicky svým zásahem zakončil děj tak, aby všechno odpovídalo tradici. Nejvíc boha na stroji používal Euripides, i když první použití tohoto triku najdeme u Sofokla, v jeho Filoktétovi.