Eva Erbenová - spoluautorka knihy Životy Evy L. a jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti
8. květen 2013
Tandem
Do Tandemu přijala pozvání jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti Eva Erbenová. S Janem Rosákem si například povídali o tom, kolik lidí vlastně Pochod smrti přežilo, jak vzpomíná na setkání s historičkou z Německa a jaký je současný stav v Izraeli.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z Tandemu vás opět zdraví Jan Rosák. Naproti mně už usedla dáma, která je dnes naším milým hostem. Když jsem přemýšlel, jak vám ji představit, tak jsem nejprve nastudoval dostupné informace a z těch mi vyšlo, že bych možná mohl říct, že je to žena, která mluví za ty, co už říct nic nemohou. Hostem Tandemu je totiž jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti paní Eva Erbenová. Vítám vás, dobrý den.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Erbenová, děkuji velice, že jste si na nás udělala čas, mám pro vás na úvod malý hudební dárek.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak tenhle ten malý hudební dárek, píseň, kterou zpíval Jan Werich, nebyla samoúčelná. Ale k tomu se dostaneme až v průběhu dnešního Tandemu s paní Evou Erbenovou. Začneme tak jako vždycky začínáme naše povídání vaším narozením. Kdepak jste se narodila, paní Evo?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já jsem se narodila v Děčíně před mnoha lety a dlouhou dobu jsem nijak nevnímala, že jsem se narodila v Děčíně. Já jsem vždycky myslela, že jsem se narodila v Praze.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A čím to?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Čím to? Já nevím, poněvadž co se všechno stalo v té době, než člověk vnímá tu svoji vlastní identitu, bylo tak traumatický a bylo toho tolik, když jsem se potom vrátila po válce, tak nějak jsem vždycky říkala, že jsem se narodila v Praze a jsem pak dostala rodný list a viděla jsem že, to bylo v Děčíně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že to bylo v Děčíně. A v tom Děčíně jste žila?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, my jsme bydleli v Podmokrý do roku 36, to byly Sudety.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, a vy jste se narodila jako Levitová.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tím už je hodně řečeno, protože přišla válka, přišli Němci a začalo to pro vás být velice krušné.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Začalo to být krušné, ale bylo to jako takový, že je to prozatím. Tatínek vždycky říkal, no, jak dlouho to může trvat, nikdy nemyslel na to, že bysme měli třeba odejít z Československa.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, vůbec?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne. Na začátku rozhodně ne. Tak my jsme Češi, my jsme se tady narodili a válka tak, ten blázen, ta obludná stvůra jako na Hitlera, jak dlouho se to může udržet, a věci, který se děly v Německu, jako pro něho, tak to se v Československu nemůže stát prostě. Jsme Češi, dobře, tak to přejde jako každá válka ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale kolem vás odcházeli třeba lidé, že, za hranice?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Hodně lidí odcházelo, hodně, ale nějak jsme neměli, ale potom když se doba skutečně už přiostřila, tak jsme měli přátele, který odcházeli do Ameriky, který mě vlastně chtěli adoptovat a vzít s sebou, který nám taky později poslali /anglický text - nepřeloženo/ do Ameriky, jenomže už přišel pozdě. A já myslím, že v té době už by bývali rodiče byli ochotni opustit, a už to nešlo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Uvědomujete si, že to pravděpodobně by vypadalo úplně jinak s vaším životem, že kdyby vás třeba adoptovali, tak byste žila úplně jinak?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Úplně, úplně. Já bych byla úplně jiný člověk rozhodně, rozhodně. Já vidím dneska lidi, který emigrovali do Ameriky. Já jsem například po válce žila v belgickým sirotčinci a přišla jedna taková dívenka, která odešla s transportem s Wintonem, a vrátila se do Prahy a myslela, že najde rodiče a že všechno bude tak jako, jako zase ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Bylo předtím.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... najdeme tu stejnou cestu. No a úplně nám záviděla, protože my jsme taky trošku byli takoví, co ona ví.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste byli víc poučený.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
My jsme byli víc poučený a my jsme s těmi rodiči jako zažili ten konec. A ona přišla a přišla jenom do toho konce, který nezažila. A později, když se o ní nějak přemýšlela, kdy jsem se s ní taky setkala, tak jsem viděla, že vlastně byla hrozně chudák, že určitý takový, jako my jsme, my jsme to nějak zažili a pro ní to bylo bum.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale k závidění to opravdu nebylo, protože vy jste už v 10 letech šla do Terezína, tak jaká to byla příšerná změna? My si to vůbec nedokážeme představit samozřejmě, kdo to nezažil.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Jak bych řekla změna? Najednou nemáte domov, najednou musíte všechno nechat a zabalit si raneček, kufřík, 20 kilo, to je tak strašně málo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hrozně málo, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... a rozhodnout se, co chcete a zavřít váš domov, nechat klíče zvenku trčet. Já ještě dodneška slyším to cink, cink těch klíčů, jak tam zůstaly ve dveřích, a odejít. A lidi se na vás dívají a každej jako potřásá hlavou. Byli lidi, který skutečně uronili slzu, ale nikdo si nemyslel, že to je napořád a že to je konec. Tak jo, tak válka skončí, tak nám všechno sebrali, tatínek vždycky říkal nevadí, vzali nám, koupíme si nový, budeme pracovat, uděláme si znovu život. Byl v tom určitej takovej optimismus a bylo v tom určitý ok, tak to se děje, je válka a nikdo si nemyslel, že to je konečná stanice. A Terezín taky. Terezín byl v určitým směru úžasnej, optimistickej. My jsme tam žili jo ze dne na den a velice skromně, to není slovo, byly věci, který prostě neexistovaly, život byl úplně totálně jiný. Ale co se týče takovýho morálního, já bych řekla to doufání například, když se stavěla dráha, aby vlaky vozily lidi do Osvětčína, tak v Terezíně se narodila písnička, těm, co stavěli tu dráhu, to byl Bahnbau německy, tak se zpívalo A Bahnbau, ten už nám postavil nejmodernější dráhu, aby se líp jelo směrem na Prahu. Ono se jelo směrem na Osvětim, ne na Prahu ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Úplně jiným směrem.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ale my jsme zpívali směrem na Prahu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím, že každý z nás někdy zaslechl pojem Pochod smrti, ovšem co si pod tím člověk má opravdu představit, tak to asi málokdo zase tuší, nebo respektive možná tuší, ale neví. Ale ten, kdo ví, je určitě Eva Erbenová, můj dnešní host, která takovou hrůzu zažila. Odkud kam ten Pochod smrti vlastně směřoval?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já musím začít v Terezíně. Když v říjnu odešli muži z Terezína, jelikož Němci prohlásili, že Terezín je malý a musí se postavit ghetto, nové ghetto, tak odešli muži mezi 18 a 50 lety postavit nové ghetto. Za 14 dní přibližně jsme se mohli hlásit dobrovolně, zdali chceme do toho nového ghetta se zase setkat s rodinou. No tak jsme se samozřejmě hlásili dobrovolně a přijeli jsme do Osvědčína, co se nám teda nezdálo jako nové ghetto, ale mysleli jsme si, že tam jsou nějaké továrny a ty komíny a ten oheň, tak nikdo si nemyslel, že to je, co to bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste vůbec nevěděli, do čeho jdete?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, ne, a tak jsme se ptali, kde jsou ti muži a tak nám ukazovali na ten komín, tak jsme si mysleli, že tam pracujou, no naivní hrozně, ale to brzy přešlo, protože jsme se dozvěděli, co se tam děje a v Osvědčíně, já nevím přesně, jak dlouho jsme tam byla, ale tak nějak rozhodně aspoň 4 týdny. A po několika selekcích nás vyzbrojili zase s novým oblečením hrozným, s dvouma levýma botama, já jsem dostala dvě levé boty, který se nedalo vyměnit. A taky někdo dostal třeba jeden sandál a jednu holinku, nebo jednu polobotku, tak to bylo úplně k nevíře. A odtransportovali nás bílým vlakem a taky pěšky do Gross-Rosen, to byla pobočka toho velkého koncentračního tábora v Gross-Rosen. Tam se pracovalo na zákopech a začátkem ledna jsme slyšeli už dunění a lidi povídali, že se blíží ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Fronta.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... fronta. Tak se jednoho rána objevili vojáci a my jsme mysleli, že to jsou Američani, Rusové, jako lidi se těšili, no, ale byli to Němci a psi, spousta psů, takových vlčáků, a snad během 20 minut ta tisíci osob kolona vyrazila na ten pochod. A to byl začátek toho Pochodu smrti. A vlastně ten Pochod smrti byl na to, aby, aby lidi zahynuli, protože každej z těch tisíci lidí zůstalo 70 nakonec. A každý den se chodilo asi 30 kilometrů, často přes noc venku, bez jakýhokoli přístřeší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A řekli vám, kam jdete, kterým směrem?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, nikdo nic nevěděl. A lidi padali, lidi přes noc taky zemřeli, poněvadž když někdo usnul v tom, v tý zimě, tak už se neprobudil. Neuvěřitelné, těžko, já o tom nerada mluvím, protože to je tak, já ani sama nemůžu věřit a léta jsem taky nikdy nic o tom neřekla, až to je docela zajímavý, během asi před 20 lety se mně ozvala nějaká historička z Německa a chtěla vědět něco o tom Pochodu smrti, no a já jsem nebyla ochotna o tom povídat. Až jsme jeli do Terezína, já už nevím teď, v kterém roce to bylo, s prezidentem Herzogem z Izraele a přivezl do Terezína kámen z Izraele a byla to taková tryzna. A když tam tak stojím, tak najednou pršelo hrozně, že nebe pláče, tak se objevila nějaká dáma a německy povídá, vy jste paní Erbenová? Jako někdo jí řekl, že jsem a to byla ta historička, která mě konečně našla. A s tou jsem potom projela celej ten Pochod smrti autem. Celých těch 700 kilometrů, který jsme ušli.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
700 kilometrů?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
700 kilometrů jsme ušli. A to mně ona řekla. A od tý doby, co ona mně řekla, jak to skutečně bylo, tak jsem taky dostala takovou jistotu o tom mluvit, páč mně se vždycky zdálo, to je taky takový trochu neskutečný, když já mluvím o těhle věcech, tak můj manžel například, který je o 10 let starší, řekne ty si nevzpomínáš? Jsi byla dítě, ty nevíš? Tak to já mlčím. Ale teď když mi to ona potvrdila, že to je skutečně pravda, já jsem taky poznala ta místa, taky ty stodoly, ve kterých jsme někdy byli ubytovaní. Ten Pochod smrti, to byl prostě až do dubna, když už vlastně byl konec války, lidi ještě šli, ještě nás hnali a lidi umírali hrozně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Eva Erbenová, žena, která je jednou z posledních žijících účastnic Pochodu smrti z koncentračního táboru v Osvětimi, zachytila všechno ve své knize Sen. Ale sen bývá většinou synonymum něčeho ...
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Pozitivního.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... pozitivního, viďte, ale u vás to bylo asi úplně naopak. Víte, mě zajímá, jak, jak to vlastně skončilo? Odkud kam ten, ten Pochod smrti šel? Vy jste říkala, že, v tom minulém vstupu, že jste šli 700 kilometrů, což je neuvěřitelné, že vás hnali pořád někam v podstatě jenom pro to, aby vás jaksi připravili o život. Skončilo to po těch 700 kilometrech pro všechny nebo jenom pro vás?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No, ty co zemřeli, pro ty to skončilo definitivně. Pro mě, já jsem si to trošku zkrátila tím, že maminka zemřela ve Svatavě a to bylo 17. dubna, to už byl skoro konec války. A po její smrti já jsem už byla hrozně slabá a ještě jeden den jsem šla s tou kolonou. Taky nebyli skoro žádný Češi. Byla ještě jedna Češka, kterou jsem znala z Terezína a která nějak šla vedle mě, ale taky se mi nějak ztratila, já nevím. A tu noc jsme byli v nějaký stodole. A já jsem se uklidila do nějakýho koutka, kde byl hnůj kravskej a já taky, kráva tam nějaká stála v rohu, a já jsem se tam prostě zahrabala a usnula jsem. Ráno nás vždycky počítali a vždycky někdo scházel, poněvadž někdo někde zemřel, někdo se někde schoval, a pak chodili v tom seně a tak s vidlema bodali, jestli někdo se neschoval. Mě prostě nenašli. Já jsem taky byla u tý krávy a tak jsem taky voněla pravděpodobně stejně a psi ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste o tom věděla, byla jste vzhůru?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, ne, to bylo úplně nechtěný, to byla ruka boží nebo osudu, která mě takhle uklidila. Já jsem to neudělala naschvál, já jsem to neudělala proto, že jsem to plánovala, nebo že bych byla tak chytrá, to bylo prostě štěstí. Jenom štěstí. A oni odešli a já jsem se probudila a stál vedle mě nějaký mladý kluk, já myslím, že mu tenkrát bylo snad 18, mluvil na mě polsky. No, tak něco jsem rozuměla, že musím odejít, že je to, že si to statek nějakýho polskýho vraha, nevím, že bych tam neměla zůstat, no a já jsem se odtamtud uklidila, já jsem se taky toho kluka trochu bála. Přinesl mi sice něco, přinesl mi řepu, ty černý řepy, co se dávají dobytku, tak jsem zjistila, že nemám zuby, poněvadž v Osvětimi se někdo postaral o to, aby ty dva zuby přední nebyly, a jsem odtamtud odešla. Vyšla ven. To byl takový statek, který stál uprostřed polí a nikde nic. Tak jsem šla. Viděla jsem, že jsou koleje takový, takový zarostlý, tak jsem si myslela, snad tady jede nějaký vlak a když jede vlak, tak to někam asi půjde, někam vede. Ale vždycky, když se ukázalo nějaký obytný nějaký domek, no, tak jsem se bála tam zaklepat, protože jak jsem vypadala v hadrech, v cárech, zavšivená, divoká, tak jsem nikam nešla a zůstala jsem, takhle jsem šla, šla, šla, šla, až jsem potkala nějaký tři chlapce, který mluvili česky. Tak jsem na ně volala - taky já mluvím česky a úplně jsem byla nadšená samozřejmě, a kluci povídali - podívej, potkali jsme mrtvolu nebo něco takovýho. Tak jsem jim začala povídat, a oni si udělali takhle na hlavu, mysleli, že ....
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevěřili.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... nevěřili, ne. Povídali, ale tady pojď s námi, tady hned je vesnice, tady za vodou, to se přejde ten potok, tak to je česká vesnice, poněvadž cokoli to bylo ještě jako zabrané území.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde to bylo tedy?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Sokolov.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Sokolov.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Svatava. A já jsem s nima nemohla jít, protože ještě jedna malá takový intemezzo, jak jsem tak spala u těch kolejí jsem si odpočívala, tak se vedle mě najednou objevil nějaký mladý voják Němec, který dezertoval. A byl to takový chlapec, když na něho dneska myslím se svýma už staršíma očima, tak to byl vlastně takový 20letý chlapec, to byl mladý muž, který se vedle mě posadil a začal se mě vyptávat odkud a jak to a co, a dal mně napít ze své termosky kávu s mlékem, něco, co rozhodně pro mý střeva hladový nebylo dobrý, no a já jsem dostala šílený jako, mně nebylo moc dobře, ano, a tak jsem s těma chlapcema nemohla tak jít a tak jsem vážila, jak mě tenkrát v Postřekově zvážili, tak nějakých 28 kilo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Teda, a kolik vám bylo v tu chvíli?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No 14.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
14 let.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Tak mně řekli, kudy mám jít a já jsem skutečně po dlouhým takovým sem a tam tam došla, jenomže u tý vody, to byla taková říčka, která nebyla širší nežli dvakrát tenhle stůl, tak v březnu sníh a taje a voda se takhle jako perlí a já jsem měla nohy jako sirky a nemohla jsem se takhle na tom udržet. Ale přece jenom jsem to přešla a na druhý straně mě objevila nějaká selka, která tam máchala prádlo. To se ještě tenkrát dělalo, nebyly pračky. A došla domů pro muže a pro syna a řekla taky nějaká osoba tam u rybníka, něco divnýho, no tak mě sebrali a uklidili mě do sklepa. Svlíkli ze mě špínu, všecko, co jsem měla. A na druhý den, já musím říct, Postřekov je taková vesnička, to je Chodsko, a v tom domě, kam mě vzali, ten byl na nádraží, u nádraží. A na nádraží ještě Němci měli svoji dopravu a Postřekov byl, tam byla posádka, poněvadž bombardovala se Plzeň. A oni odtamtud měli jakože hedku a takový ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hlavní štáb, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... hlavní stáž, štáb, který odtamtud všecko řídli, tak to bylo taky strašně nebezpečný, poněvadž tyhle Němci věděli, kde kdo je, a byl tam taky lékař Čech, který s těma Němcema taky ošetřoval. A když se tak někdy napil nebo tak, tak se ho báli vůbec ke mně zavolat a nevěděli, co se mnou, protože já jsem byla úplně na umření. Tak zavolali porodní bábu a porodní bába řekla, jo, já myslím, že ona je zdravá, jenom jí nedávejte jíst, já jsem měla šílenej průjem z toho, z tý kávy. A tak přinesla mateřské mléko od nějaký rodičky v Postřekově. A odvezli mě z toho domu, to byl u nádraží, do nějakýho domku, který byl nahoře u lesa a tam mě schovali pod podlahu. A krmili mě tím mateřským mlíkem. No, a tam jsem si potom vymyslela, že se jmenuju Eva Králová, poněvadž jsem se bála říct, že jsem Židovka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A do kdy jste tam zůstala?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Do konce války.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Do konce války.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
A úplně ty lidi mě prostě vrátili do života, poněvadž já jsem byla ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste se v podstatě podruhý narodila včetně toho mateřskýho mlíka.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, v Postřekově určitě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I dnes si poslechneme někoho mezi klasiky českého humoru, dokonce velikánskou postavu, prozradím, že je to Jan Werich. Ale my si poslechneme Jana Wericha díky mému hostu Evě Erbenové, která má na Jana Wericha takovou úžasnou vzpomínku osobní. Tu vlastně v podstatě v tom vašem příběhu, teď přeskočíme hodně let a dostaneme se doby, kdy Jan Werich musel sám vyhledat lékaře a tam vy jste byla shodou okolností. Tak povídejte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já jsem vždycky chtěla být lékařkou, no a jelikož potom to nestačilo, tak jsem si udělala takovou rychlou ošetřovatelskou školu tady v Praze u profesora Neuwirtha, vlastně to bylo více zubařský, taková asistentka, no, ale dostala jsem místo jako asistentka u doktora Neumanna, který měl ordinaci ve Pštrosce, dneska ulice Anny Letenské, který byl taky v Terezíně a já jsem byla přítelkyně jeho dcery, která se nevrátila. No a tam jsme měli velice zvláštní a vzácný pacienty a mezi nimi se taky jednou objevil pan Werich, který měl nějaký problémy nosní. A jelikož jsme v Terezíně zpívali Wericha, jeho písničky a který dodávaly úžasnou sílu a úžasnou víru v budoucnost, tak jsem mu to vyprávěla při tom, co jsem ho ozařovala, tak jsem mu říkala, kolik pro nás znamenal v Terezíně. A tak jsem si s námi takový vztah, jo, já jsem měla vždycky hroznou trému, když přišel a hrozně jsem chtěla jako ze sebe vydat to nejlepší, aby to bylo to nejlepší ozáření, aby ležel, aby tu hlavu měl pohodlně mezi polštáři. A on byl úžasnej, ty jeho malý očka vždycky tak mrkaly, a byl moc, moc, moc příjemný pacient.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A pamatujete si některou tu písničku ještě?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No, všechny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo? A mohla byste kousek zazpívat?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano. Nejvíc jsme zpívali Více nežli sláva, víc než polní tráva, je občanská svoboda, nikdy se nezdaří, zavřít ji v žaláři, svoboda se nepodá, na nás neplatí ni pouta, okovy, ni řetězy, pouza zrezaví, ta svoboda v těch poutech nevězí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Výborně, výborně, pamatujete si to skvěle. Tak my si teď Jana Wericha dáme.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Eva Erbenová přežila Pochod smrti, kdy hnali tisíc, Němci samozřejmě, tisíc lidí z koncentračního tábora v Osvětimi přes Sasko až do tábora ve Svatavě na Sokolovsku, ale paní Erbenové se povedlo cestou uniknout a válku přežila nakonec na Chodsku. Jak to bylo potom, paní Erbenová? Když skončila válka, tak jste se vrátila do Prahy a našla jste někoho z rodiny?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Když skončila válka, tak jsem ještě pořád byla v Postřekově a nebýt toho, že ten strýc Ján, jak jsem ho volala, jak jsem mu říkala, řekl, že jsou v Praze vystavené listiny a že mě tam zapíše, jelikož tatínka jsem doufala a věřila, že tatínek žije, protože když já jsem přežila, tak tatínek určitě přežil taky. Člověk si ještě neuměl představit všechno, jak to skutečně bylo, no ale pod jménem Králová nebo Jánová by mě v životě nenašel, tak jsem řekla pravdu. No a v Postřekově řekli, no, vůbec jako se nepozastavili, řekli, co myslíš, že bychom, my tě máme rádi i tak i tak ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevyhodili bychom tě, že.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... nikdy nevyhodili, no tak mě strýc zapsal na Židovský obci v Praze a ohlásila se tetička, žena maminčinýho bratra, která byla árijkou a strýček se s ní nechal rozvést proforma, aby se zachránil majetek, všecko bylo přepsaný na tetičku a strýček zahynul v Mauthausenu, přišel do Malé pevnosti a tak dál, to je zase jiné povídání, já to píšu v knížce. A já jsem s ní odešla, protože tatínek by mě nikdy nenašel v Postřekově a to nebyl pěkný rok. Jak jsem byla u tetičky v Heřmanově Městci, chodila jsem tam ještě do školy. Byla jsem rozhodně těžký oříšek pro tetičku, poněvadž jsem byla tak úplně z jinýho světa, tak úplně, no a psychologicky tenkrát taky i tetička byla inteligentní, vzdělaná dáma, ale tohle se nedalo rozumět, dítě, který je tak totálně vyhozený z kolejí, který tak úplně například zvonilo u dveří, tak já jsem utíkala se podívat, to je tatínek, to je tatínek, no tak tetička říkala, co jsi zvědavá, kdo je tak zvědavej, bude brzy starej nebo takový normální věci, jak se děti vychovávaly, a já jsem se prostě cítila neustále uražená, neustále taková deprimovaná. Tak po roce jsem odtamtud utekla, skončila jsem tam 5. třídu, měla jsem přítelkyni a všechno bylo hezký, takhle jenom ten můj soukromej život byl velice jako citlivý a já jsem nemohla tohle takhle strávit a tetička to nerozuměla. No, ale to ona nebyla jediná, to já se dneska jako to vidím jinak. Tenkrát jsem byla plná´, plná zloby na to na všechno, ale dneska ji omlouvám, že jako nemohla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tatínka jste nenašla?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Nikdy. Tatínek se nevrátil, tatínek, já jsem se potom později dozvěděla, že v Kauferingu ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zahynul.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... zahynul.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. No a vy jste se pak osamostatnila v podstatě.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No pak jsem z Heřmanova Městce jsem přišla do Prahy do Belgický do sirotčince, to jsem se dozvěděla tak s pomocí přátel, to taky píšu v knížce velice podrobně, no a v Belgický jsem našla vlastně děti jako já, tak už jsme nebyli děti, už jsme byli takoví ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska se říká teenageři.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... teenageři, no se mi to nezdálo dost česky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To už se dneska tady běžně říká.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
A začala jsem chodit do ošetřovatelské školy. Mimo to jsem našla přítelkyni dobrou, kterou jsem znala už předtím a taky o ní píšu o Martě, tak se všecko dozví čtenář z knížky podrobněji.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti paní Eva Erbenová je dnes hostem Tandemu. Její vyprávění přímo bere dech, protože jsou to zážitky, které si málokdo z nás dovede vůbec představit, natož aby si představil, že je třeba sám prožívá. Ale teď už jsme se v tom povídání posunuli až do doby po válce, kdy jste se, paní Erbenová, v podstatě osamostatnila od tetičky. Žila jste pak v Praze. Ale mě zajímá, protože v současné době žijete v Izraeli, tak jak jste se vlastně do Izraele dostala?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Přišel 15. květen a bylo prohlášení státu Izrael a my jsme šli na Židovskou obec, tam jsme poslouchali projev Ben Guriona a tam jsem potkala chlapce, kterého jsem znala z Terezína, který byl náš madrich se řekne, to byl jako náš parťák, ten nás vodil na práci mimo Terezín. Byl to moc hezký, mladý muž, vždycky jsem říkala, když bylo, když byly dvě děvčata v pokoji, tak čtyři byly do něho zamilovaný, a tak jsem si nějak padli do očí. A pak jsme se setkali v Mánesu a to je taky dlouhé povídání. Já jsem šla s přítelkyní do Mánesu slavit a já jsem měla jet do Austrálie, já jsem měla všechno připravený do Austrálie, jakože byla nějaká rodina, která mě chtěla adoptovat. Mnoho Židů, který se vystěhovalo před válkou a byli ušetřený té doby, mělo takový pocit, že musí prostě pomoct dětem sirotkům a tak dále. Tak v Belgický po nás chtěli, abysme napsali curriculum vitae, co jako bysme chtěli, co jsme byli a obrázek, no a já jsem dostala několik nabídek, že by mě jako adoptovali, a jedna z těch dobrých, který se mi líbili, bylo v Melbourne v Austrálii od nějaký rodiny, kde ten pán pracoval v General Motors a měli dva syny a moc hezkej dopis a balíček, tak s hezkýma věcma jako nylonky, punčochy, co jsme tady jenom snily v Praze o něčem takovým, no a já jsem se rozhodla, že do tý Austrálie pojedu, poněvadž tady to bylo takový smutný zase. No a v tom Mánesu jsem potkala Petra, jsme se zamilovali a rozhodli jsme se, že se jako nenechám adoptovat, že bude lepší, když to dáme spolu dohromady a odjeli jsme spolu do Paříže, emigrovali jsme spolu už do Paříže. A tam jsme čekali na společný affidavit do Austrálie.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
T bylo v 47?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano. Jenomže on nešel, 48 ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V 48, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... ten affidavit nešel a nešel a nešel a nešel a já jsem mezitím byla v jiném stavu, a Petr měl v Izraeli bratra. A psali nám, co pojedete do Austrálie, Izrael je ... My jsme tak do Izraele moc nechtěli, protože jak scionisti, Petr jo, Petr byl z scionistický rodiny, ale já totálně ne, a ta Austrálie nás lákala mnohem víc. A jednoho dne nám řekli, že Austrálie hledá zámečníky a lidi, jako co umějí manuálně pracovat a Petr byl ochoten všechno, jenom abysme se už zbavili toho emigrantskýho putování takovýho cikánskýho, a šli jsme na konzulát a Petr tam vyplnil všechny dotazy a řekli ano, příští týden, úplně všechno už bylo hotový, až přišla otázka náboženství a Petr tam napsal židovské, no tak si to prohlídli a řekli, dobře, my vás vyrozumíme, no a my už jsme rozuměli, že to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že ne, že nechtějí.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... že tohle, že to je kámen úrazu to náboženství, tak jsem řekla, tak to už ne. To dítě, co tady nosím, to nebude už mít takovýhle problémy, pojedeme do Izraele a taky tam to překousneme a tak jsme jeli do Izraele. No a během času byly situace, kdy jsme si řekli no dobře, kdybysme byli v Austrálii, tak bysme tohle neměli jako všechny ty války a všechny ty nepokoje a všechno to, ale Izrael byl v určitým směru takový uskutečnění nějakýho života, který dáme svým dětem, aby prostě už neměly něco takovýho, jako jsme měli my. Že se nám to během času trochu pokazilo, že to dneska není to, o čem jsme snili, no doufejme, že se to nějak napraví.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, co nám tady vypráví paní Eva Erbenová, jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti, tak to si můžete přečíst třeba v její knížce Sen. Část toho textu vyšla česky už v roce 94 pod názvem Vyprávěj mámo, jak to bylo. Ale dokonce podle té knížky natočil Pavel Štingl film, viďte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
O zlém snu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Ano. No ale teď už ten zlý sen, předpokládám, jaksi je pasé, aspoň doufám, i když nepochybně občas ve vzpomínkách se vám to objeví, ale teď žijete v Izraeli. Řekněte mi, Izrael je země, která je dennodenně ve zprávách, pořád se kolem Izraele něco děje. Jak se vám v Izraeli žije? My máme jenom přenesené takové jaksi zprávy. Vy jste v podstatě Češka, zároveň jste Židovka, žijete v Izraeli. Řekněte nám vaše bezprostřední dojmy, jak se žije v Izraeli?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Tak já právě život, já mám několik těch životů. Já žiju tady jinak a v Izraeli jsme si postavili dům, založili zahradu, porodili děti ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde tam žijete?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
V Aškelonu u moře. A rozhodli se, že tam zůstaneme, když bude tak či onak, že jako konec života ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V dobrém i ve zlém.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... v dobrém i ve zlém. V novinách a v televizi Izrael vypadá jinak. V soukromém životě Izrael taky vypadá jinak, protože žít někde musíte. Ono všude jsou nějaký strasti a svízele, ono to nikde není ideální ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ono se říká všude je chleba o dvou kůrkách, viďte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... ale, ale pravda je, že Izrael má tolik ten lidský konglomarates, ta lidská společnost je tak pestrá a všichni ti Židi jsou takoví jako to místo, odkud přišli. Tak máte Maroko, máte Alžír, máte vlastně ty arabský státy, máte Maďarsko, Rusko, Bulharsko, všechen tenhle konglomerát dohromady, každej si přinese ten svůj raneček a každej tu svojí. Není to jako národ, ale je taky určitej takovej rasismus, jo, ten není dobrej, ten na nás se dívali jako domorodci, ty co se narodili v Izraeli, jako na stádo, který šel jako na jatka, proč jste se nechali vraždit? My jsme, no je to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oni vám vyčítali ...
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... oni nám vyčítali, že jsme ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... to, co se vám dělo?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, to co se dělo, protože my jsme se měli bránit, bylo nás 6 milionů, tak jsme se mohli bránit. 6 milionů naivních lidí, to byli nějaký vojáci, děti, starci, co jsme byli? Nikdo si to neuměl představit. Na začátku to bylo úplně hrůzný. Taky ta řeč, kterou, která byla úplně cizí, to psaní, ale člověk jako řekl, ok, ta druhá generace, to už bude něco jinýho, to už budou zase děti, který tam vyrostly. A každý se nějak snažil, aby tu zem zvelebil. Tak nic tam nerostlo, všechno leželo ladem. Najednou se začalo stavět, najednou se obdělávaly pole, v Aškelonu se postavila veliká továrna na roury a ty roury se přes celou tu poušť Negev dávaly, aby přišla voda. A skutečně tam všecko kvete a je tam nejnádhernější vegetace a zelenina výborná. Jsou tam věci úplně úžasný a jsou tam věci strašný, protože právě, já nevím proč, se vždycky rodí víc špatných lidí nežli těch dobrých, ale ta snaha je. No ten stát prostě musí nějak se z toho všeho dostat. A ty věčný, ty naši sousedi, víte, já se taky někdy divím. Izrael se musí bránit, na nás teďko házeli ty rakety a žilo se úplně normálně, chodilo se mezi těma raketama a samozřejmě školy, děti, když má člověk malý děti, tak se na to dívá jinak, nežli když je, já jsem si řekla, já už mladá neumřu, tak jsme s Petrem žili úplně normálně a nenechali se rušit. Ale jelikož už nemáme doma děti, tak to na nás, tak nemáme kryt, nemáme nic. Jestli by si to nějaký národ nechal líbit, aby na něho, kdyby tady ze Zlína házeli na Prahu bomby nějaký, no tak přece to není možný. A celej svět se jako na nás drápe, celej svět se zlobí na ten Izrael, co dělají. Tak já neříkám, že naše politika je nějak zvlášť moudrá, ale rozhodně se člověk nemůže nechat takhle, tak je to hrozně, hrozně komplikovaný. Ale máme velkou rodinu a celkem musím říct, zaplať pánbůh, žije se nám dobře, ale Praha zůstala /nesrozumitelné/, Čechy zůstaly Čechy. Víte, když přišel prezident Havel, dostal doktorát "honoriskau" na univerzitě v Tel Avivu, tak pár nás Čechů bylo pozvaný k tomu obřadu, tak nás Havel také oslovil a řekl - no tak jsem slyšel, že jste tady ostudu nedělali. Protože on taky v Izraeli se ví, že Češi byli lidi poctiví a pracovití a prostě Židi jsou takoví, jako ten národ, z kterého vyšli, a to je kompliment mým Čechům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, že takhle můžeme krásně zakončit ten dnešní Tandem, který patří nepochybně k výjimečným stejně jako paní Eva Erbenová patří k výjimečným hostům našeho pořadu. Moc vám děkuju a přeju vám, ať se vám daří, celé rodině, ať se daří taky Izraeli.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já vám, já vám taky moc děkuju a doufám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z Tandemu vás opět zdraví Jan Rosák. Naproti mně už usedla dáma, která je dnes naším milým hostem. Když jsem přemýšlel, jak vám ji představit, tak jsem nejprve nastudoval dostupné informace a z těch mi vyšlo, že bych možná mohl říct, že je to žena, která mluví za ty, co už říct nic nemohou. Hostem Tandemu je totiž jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti paní Eva Erbenová. Vítám vás, dobrý den.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Erbenová, děkuji velice, že jste si na nás udělala čas, mám pro vás na úvod malý hudební dárek.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak tenhle ten malý hudební dárek, píseň, kterou zpíval Jan Werich, nebyla samoúčelná. Ale k tomu se dostaneme až v průběhu dnešního Tandemu s paní Evou Erbenovou. Začneme tak jako vždycky začínáme naše povídání vaším narozením. Kdepak jste se narodila, paní Evo?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já jsem se narodila v Děčíně před mnoha lety a dlouhou dobu jsem nijak nevnímala, že jsem se narodila v Děčíně. Já jsem vždycky myslela, že jsem se narodila v Praze.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A čím to?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Čím to? Já nevím, poněvadž co se všechno stalo v té době, než člověk vnímá tu svoji vlastní identitu, bylo tak traumatický a bylo toho tolik, když jsem se potom vrátila po válce, tak nějak jsem vždycky říkala, že jsem se narodila v Praze a jsem pak dostala rodný list a viděla jsem že, to bylo v Děčíně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že to bylo v Děčíně. A v tom Děčíně jste žila?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, my jsme bydleli v Podmokrý do roku 36, to byly Sudety.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, a vy jste se narodila jako Levitová.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tím už je hodně řečeno, protože přišla válka, přišli Němci a začalo to pro vás být velice krušné.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Začalo to být krušné, ale bylo to jako takový, že je to prozatím. Tatínek vždycky říkal, no, jak dlouho to může trvat, nikdy nemyslel na to, že bysme měli třeba odejít z Československa.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, vůbec?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne. Na začátku rozhodně ne. Tak my jsme Češi, my jsme se tady narodili a válka tak, ten blázen, ta obludná stvůra jako na Hitlera, jak dlouho se to může udržet, a věci, který se děly v Německu, jako pro něho, tak to se v Československu nemůže stát prostě. Jsme Češi, dobře, tak to přejde jako každá válka ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale kolem vás odcházeli třeba lidé, že, za hranice?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Hodně lidí odcházelo, hodně, ale nějak jsme neměli, ale potom když se doba skutečně už přiostřila, tak jsme měli přátele, který odcházeli do Ameriky, který mě vlastně chtěli adoptovat a vzít s sebou, který nám taky později poslali /anglický text - nepřeloženo/ do Ameriky, jenomže už přišel pozdě. A já myslím, že v té době už by bývali rodiče byli ochotni opustit, a už to nešlo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Uvědomujete si, že to pravděpodobně by vypadalo úplně jinak s vaším životem, že kdyby vás třeba adoptovali, tak byste žila úplně jinak?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Úplně, úplně. Já bych byla úplně jiný člověk rozhodně, rozhodně. Já vidím dneska lidi, který emigrovali do Ameriky. Já jsem například po válce žila v belgickým sirotčinci a přišla jedna taková dívenka, která odešla s transportem s Wintonem, a vrátila se do Prahy a myslela, že najde rodiče a že všechno bude tak jako, jako zase ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Bylo předtím.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... najdeme tu stejnou cestu. No a úplně nám záviděla, protože my jsme taky trošku byli takoví, co ona ví.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste byli víc poučený.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
My jsme byli víc poučený a my jsme s těmi rodiči jako zažili ten konec. A ona přišla a přišla jenom do toho konce, který nezažila. A později, když se o ní nějak přemýšlela, kdy jsem se s ní taky setkala, tak jsem viděla, že vlastně byla hrozně chudák, že určitý takový, jako my jsme, my jsme to nějak zažili a pro ní to bylo bum.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale k závidění to opravdu nebylo, protože vy jste už v 10 letech šla do Terezína, tak jaká to byla příšerná změna? My si to vůbec nedokážeme představit samozřejmě, kdo to nezažil.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Jak bych řekla změna? Najednou nemáte domov, najednou musíte všechno nechat a zabalit si raneček, kufřík, 20 kilo, to je tak strašně málo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hrozně málo, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... a rozhodnout se, co chcete a zavřít váš domov, nechat klíče zvenku trčet. Já ještě dodneška slyším to cink, cink těch klíčů, jak tam zůstaly ve dveřích, a odejít. A lidi se na vás dívají a každej jako potřásá hlavou. Byli lidi, který skutečně uronili slzu, ale nikdo si nemyslel, že to je napořád a že to je konec. Tak jo, tak válka skončí, tak nám všechno sebrali, tatínek vždycky říkal nevadí, vzali nám, koupíme si nový, budeme pracovat, uděláme si znovu život. Byl v tom určitej takovej optimismus a bylo v tom určitý ok, tak to se děje, je válka a nikdo si nemyslel, že to je konečná stanice. A Terezín taky. Terezín byl v určitým směru úžasnej, optimistickej. My jsme tam žili jo ze dne na den a velice skromně, to není slovo, byly věci, který prostě neexistovaly, život byl úplně totálně jiný. Ale co se týče takovýho morálního, já bych řekla to doufání například, když se stavěla dráha, aby vlaky vozily lidi do Osvětčína, tak v Terezíně se narodila písnička, těm, co stavěli tu dráhu, to byl Bahnbau německy, tak se zpívalo A Bahnbau, ten už nám postavil nejmodernější dráhu, aby se líp jelo směrem na Prahu. Ono se jelo směrem na Osvětim, ne na Prahu ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Úplně jiným směrem.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ale my jsme zpívali směrem na Prahu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím, že každý z nás někdy zaslechl pojem Pochod smrti, ovšem co si pod tím člověk má opravdu představit, tak to asi málokdo zase tuší, nebo respektive možná tuší, ale neví. Ale ten, kdo ví, je určitě Eva Erbenová, můj dnešní host, která takovou hrůzu zažila. Odkud kam ten Pochod smrti vlastně směřoval?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já musím začít v Terezíně. Když v říjnu odešli muži z Terezína, jelikož Němci prohlásili, že Terezín je malý a musí se postavit ghetto, nové ghetto, tak odešli muži mezi 18 a 50 lety postavit nové ghetto. Za 14 dní přibližně jsme se mohli hlásit dobrovolně, zdali chceme do toho nového ghetta se zase setkat s rodinou. No tak jsme se samozřejmě hlásili dobrovolně a přijeli jsme do Osvědčína, co se nám teda nezdálo jako nové ghetto, ale mysleli jsme si, že tam jsou nějaké továrny a ty komíny a ten oheň, tak nikdo si nemyslel, že to je, co to bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste vůbec nevěděli, do čeho jdete?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, ne, a tak jsme se ptali, kde jsou ti muži a tak nám ukazovali na ten komín, tak jsme si mysleli, že tam pracujou, no naivní hrozně, ale to brzy přešlo, protože jsme se dozvěděli, co se tam děje a v Osvědčíně, já nevím přesně, jak dlouho jsme tam byla, ale tak nějak rozhodně aspoň 4 týdny. A po několika selekcích nás vyzbrojili zase s novým oblečením hrozným, s dvouma levýma botama, já jsem dostala dvě levé boty, který se nedalo vyměnit. A taky někdo dostal třeba jeden sandál a jednu holinku, nebo jednu polobotku, tak to bylo úplně k nevíře. A odtransportovali nás bílým vlakem a taky pěšky do Gross-Rosen, to byla pobočka toho velkého koncentračního tábora v Gross-Rosen. Tam se pracovalo na zákopech a začátkem ledna jsme slyšeli už dunění a lidi povídali, že se blíží ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Fronta.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... fronta. Tak se jednoho rána objevili vojáci a my jsme mysleli, že to jsou Američani, Rusové, jako lidi se těšili, no, ale byli to Němci a psi, spousta psů, takových vlčáků, a snad během 20 minut ta tisíci osob kolona vyrazila na ten pochod. A to byl začátek toho Pochodu smrti. A vlastně ten Pochod smrti byl na to, aby, aby lidi zahynuli, protože každej z těch tisíci lidí zůstalo 70 nakonec. A každý den se chodilo asi 30 kilometrů, často přes noc venku, bez jakýhokoli přístřeší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A řekli vám, kam jdete, kterým směrem?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, nikdo nic nevěděl. A lidi padali, lidi přes noc taky zemřeli, poněvadž když někdo usnul v tom, v tý zimě, tak už se neprobudil. Neuvěřitelné, těžko, já o tom nerada mluvím, protože to je tak, já ani sama nemůžu věřit a léta jsem taky nikdy nic o tom neřekla, až to je docela zajímavý, během asi před 20 lety se mně ozvala nějaká historička z Německa a chtěla vědět něco o tom Pochodu smrti, no a já jsem nebyla ochotna o tom povídat. Až jsme jeli do Terezína, já už nevím teď, v kterém roce to bylo, s prezidentem Herzogem z Izraele a přivezl do Terezína kámen z Izraele a byla to taková tryzna. A když tam tak stojím, tak najednou pršelo hrozně, že nebe pláče, tak se objevila nějaká dáma a německy povídá, vy jste paní Erbenová? Jako někdo jí řekl, že jsem a to byla ta historička, která mě konečně našla. A s tou jsem potom projela celej ten Pochod smrti autem. Celých těch 700 kilometrů, který jsme ušli.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
700 kilometrů?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
700 kilometrů jsme ušli. A to mně ona řekla. A od tý doby, co ona mně řekla, jak to skutečně bylo, tak jsem taky dostala takovou jistotu o tom mluvit, páč mně se vždycky zdálo, to je taky takový trochu neskutečný, když já mluvím o těhle věcech, tak můj manžel například, který je o 10 let starší, řekne ty si nevzpomínáš? Jsi byla dítě, ty nevíš? Tak to já mlčím. Ale teď když mi to ona potvrdila, že to je skutečně pravda, já jsem taky poznala ta místa, taky ty stodoly, ve kterých jsme někdy byli ubytovaní. Ten Pochod smrti, to byl prostě až do dubna, když už vlastně byl konec války, lidi ještě šli, ještě nás hnali a lidi umírali hrozně.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Eva Erbenová, žena, která je jednou z posledních žijících účastnic Pochodu smrti z koncentračního táboru v Osvětimi, zachytila všechno ve své knize Sen. Ale sen bývá většinou synonymum něčeho ...
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Pozitivního.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... pozitivního, viďte, ale u vás to bylo asi úplně naopak. Víte, mě zajímá, jak, jak to vlastně skončilo? Odkud kam ten, ten Pochod smrti šel? Vy jste říkala, že, v tom minulém vstupu, že jste šli 700 kilometrů, což je neuvěřitelné, že vás hnali pořád někam v podstatě jenom pro to, aby vás jaksi připravili o život. Skončilo to po těch 700 kilometrech pro všechny nebo jenom pro vás?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No, ty co zemřeli, pro ty to skončilo definitivně. Pro mě, já jsem si to trošku zkrátila tím, že maminka zemřela ve Svatavě a to bylo 17. dubna, to už byl skoro konec války. A po její smrti já jsem už byla hrozně slabá a ještě jeden den jsem šla s tou kolonou. Taky nebyli skoro žádný Češi. Byla ještě jedna Češka, kterou jsem znala z Terezína a která nějak šla vedle mě, ale taky se mi nějak ztratila, já nevím. A tu noc jsme byli v nějaký stodole. A já jsem se uklidila do nějakýho koutka, kde byl hnůj kravskej a já taky, kráva tam nějaká stála v rohu, a já jsem se tam prostě zahrabala a usnula jsem. Ráno nás vždycky počítali a vždycky někdo scházel, poněvadž někdo někde zemřel, někdo se někde schoval, a pak chodili v tom seně a tak s vidlema bodali, jestli někdo se neschoval. Mě prostě nenašli. Já jsem taky byla u tý krávy a tak jsem taky voněla pravděpodobně stejně a psi ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste o tom věděla, byla jste vzhůru?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ne, ne, to bylo úplně nechtěný, to byla ruka boží nebo osudu, která mě takhle uklidila. Já jsem to neudělala naschvál, já jsem to neudělala proto, že jsem to plánovala, nebo že bych byla tak chytrá, to bylo prostě štěstí. Jenom štěstí. A oni odešli a já jsem se probudila a stál vedle mě nějaký mladý kluk, já myslím, že mu tenkrát bylo snad 18, mluvil na mě polsky. No, tak něco jsem rozuměla, že musím odejít, že je to, že si to statek nějakýho polskýho vraha, nevím, že bych tam neměla zůstat, no a já jsem se odtamtud uklidila, já jsem se taky toho kluka trochu bála. Přinesl mi sice něco, přinesl mi řepu, ty černý řepy, co se dávají dobytku, tak jsem zjistila, že nemám zuby, poněvadž v Osvětimi se někdo postaral o to, aby ty dva zuby přední nebyly, a jsem odtamtud odešla. Vyšla ven. To byl takový statek, který stál uprostřed polí a nikde nic. Tak jsem šla. Viděla jsem, že jsou koleje takový, takový zarostlý, tak jsem si myslela, snad tady jede nějaký vlak a když jede vlak, tak to někam asi půjde, někam vede. Ale vždycky, když se ukázalo nějaký obytný nějaký domek, no, tak jsem se bála tam zaklepat, protože jak jsem vypadala v hadrech, v cárech, zavšivená, divoká, tak jsem nikam nešla a zůstala jsem, takhle jsem šla, šla, šla, šla, až jsem potkala nějaký tři chlapce, který mluvili česky. Tak jsem na ně volala - taky já mluvím česky a úplně jsem byla nadšená samozřejmě, a kluci povídali - podívej, potkali jsme mrtvolu nebo něco takovýho. Tak jsem jim začala povídat, a oni si udělali takhle na hlavu, mysleli, že ....
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevěřili.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... nevěřili, ne. Povídali, ale tady pojď s námi, tady hned je vesnice, tady za vodou, to se přejde ten potok, tak to je česká vesnice, poněvadž cokoli to bylo ještě jako zabrané území.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde to bylo tedy?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Sokolov.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Sokolov.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Svatava. A já jsem s nima nemohla jít, protože ještě jedna malá takový intemezzo, jak jsem tak spala u těch kolejí jsem si odpočívala, tak se vedle mě najednou objevil nějaký mladý voják Němec, který dezertoval. A byl to takový chlapec, když na něho dneska myslím se svýma už staršíma očima, tak to byl vlastně takový 20letý chlapec, to byl mladý muž, který se vedle mě posadil a začal se mě vyptávat odkud a jak to a co, a dal mně napít ze své termosky kávu s mlékem, něco, co rozhodně pro mý střeva hladový nebylo dobrý, no a já jsem dostala šílený jako, mně nebylo moc dobře, ano, a tak jsem s těma chlapcema nemohla tak jít a tak jsem vážila, jak mě tenkrát v Postřekově zvážili, tak nějakých 28 kilo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Teda, a kolik vám bylo v tu chvíli?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No 14.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
14 let.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Tak mně řekli, kudy mám jít a já jsem skutečně po dlouhým takovým sem a tam tam došla, jenomže u tý vody, to byla taková říčka, která nebyla širší nežli dvakrát tenhle stůl, tak v březnu sníh a taje a voda se takhle jako perlí a já jsem měla nohy jako sirky a nemohla jsem se takhle na tom udržet. Ale přece jenom jsem to přešla a na druhý straně mě objevila nějaká selka, která tam máchala prádlo. To se ještě tenkrát dělalo, nebyly pračky. A došla domů pro muže a pro syna a řekla taky nějaká osoba tam u rybníka, něco divnýho, no tak mě sebrali a uklidili mě do sklepa. Svlíkli ze mě špínu, všecko, co jsem měla. A na druhý den, já musím říct, Postřekov je taková vesnička, to je Chodsko, a v tom domě, kam mě vzali, ten byl na nádraží, u nádraží. A na nádraží ještě Němci měli svoji dopravu a Postřekov byl, tam byla posádka, poněvadž bombardovala se Plzeň. A oni odtamtud měli jakože hedku a takový ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hlavní štáb, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... hlavní stáž, štáb, který odtamtud všecko řídli, tak to bylo taky strašně nebezpečný, poněvadž tyhle Němci věděli, kde kdo je, a byl tam taky lékař Čech, který s těma Němcema taky ošetřoval. A když se tak někdy napil nebo tak, tak se ho báli vůbec ke mně zavolat a nevěděli, co se mnou, protože já jsem byla úplně na umření. Tak zavolali porodní bábu a porodní bába řekla, jo, já myslím, že ona je zdravá, jenom jí nedávejte jíst, já jsem měla šílenej průjem z toho, z tý kávy. A tak přinesla mateřské mléko od nějaký rodičky v Postřekově. A odvezli mě z toho domu, to byl u nádraží, do nějakýho domku, který byl nahoře u lesa a tam mě schovali pod podlahu. A krmili mě tím mateřským mlíkem. No, a tam jsem si potom vymyslela, že se jmenuju Eva Králová, poněvadž jsem se bála říct, že jsem Židovka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A do kdy jste tam zůstala?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Do konce války.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Do konce války.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
A úplně ty lidi mě prostě vrátili do života, poněvadž já jsem byla ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste se v podstatě podruhý narodila včetně toho mateřskýho mlíka.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, v Postřekově určitě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I dnes si poslechneme někoho mezi klasiky českého humoru, dokonce velikánskou postavu, prozradím, že je to Jan Werich. Ale my si poslechneme Jana Wericha díky mému hostu Evě Erbenové, která má na Jana Wericha takovou úžasnou vzpomínku osobní. Tu vlastně v podstatě v tom vašem příběhu, teď přeskočíme hodně let a dostaneme se doby, kdy Jan Werich musel sám vyhledat lékaře a tam vy jste byla shodou okolností. Tak povídejte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já jsem vždycky chtěla být lékařkou, no a jelikož potom to nestačilo, tak jsem si udělala takovou rychlou ošetřovatelskou školu tady v Praze u profesora Neuwirtha, vlastně to bylo více zubařský, taková asistentka, no, ale dostala jsem místo jako asistentka u doktora Neumanna, který měl ordinaci ve Pštrosce, dneska ulice Anny Letenské, který byl taky v Terezíně a já jsem byla přítelkyně jeho dcery, která se nevrátila. No a tam jsme měli velice zvláštní a vzácný pacienty a mezi nimi se taky jednou objevil pan Werich, který měl nějaký problémy nosní. A jelikož jsme v Terezíně zpívali Wericha, jeho písničky a který dodávaly úžasnou sílu a úžasnou víru v budoucnost, tak jsem mu to vyprávěla při tom, co jsem ho ozařovala, tak jsem mu říkala, kolik pro nás znamenal v Terezíně. A tak jsem si s námi takový vztah, jo, já jsem měla vždycky hroznou trému, když přišel a hrozně jsem chtěla jako ze sebe vydat to nejlepší, aby to bylo to nejlepší ozáření, aby ležel, aby tu hlavu měl pohodlně mezi polštáři. A on byl úžasnej, ty jeho malý očka vždycky tak mrkaly, a byl moc, moc, moc příjemný pacient.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A pamatujete si některou tu písničku ještě?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No, všechny.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo? A mohla byste kousek zazpívat?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano. Nejvíc jsme zpívali Více nežli sláva, víc než polní tráva, je občanská svoboda, nikdy se nezdaří, zavřít ji v žaláři, svoboda se nepodá, na nás neplatí ni pouta, okovy, ni řetězy, pouza zrezaví, ta svoboda v těch poutech nevězí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Výborně, výborně, pamatujete si to skvěle. Tak my si teď Jana Wericha dáme.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní Eva Erbenová přežila Pochod smrti, kdy hnali tisíc, Němci samozřejmě, tisíc lidí z koncentračního tábora v Osvětimi přes Sasko až do tábora ve Svatavě na Sokolovsku, ale paní Erbenové se povedlo cestou uniknout a válku přežila nakonec na Chodsku. Jak to bylo potom, paní Erbenová? Když skončila válka, tak jste se vrátila do Prahy a našla jste někoho z rodiny?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Když skončila válka, tak jsem ještě pořád byla v Postřekově a nebýt toho, že ten strýc Ján, jak jsem ho volala, jak jsem mu říkala, řekl, že jsou v Praze vystavené listiny a že mě tam zapíše, jelikož tatínka jsem doufala a věřila, že tatínek žije, protože když já jsem přežila, tak tatínek určitě přežil taky. Člověk si ještě neuměl představit všechno, jak to skutečně bylo, no ale pod jménem Králová nebo Jánová by mě v životě nenašel, tak jsem řekla pravdu. No a v Postřekově řekli, no, vůbec jako se nepozastavili, řekli, co myslíš, že bychom, my tě máme rádi i tak i tak ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevyhodili bychom tě, že.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... nikdy nevyhodili, no tak mě strýc zapsal na Židovský obci v Praze a ohlásila se tetička, žena maminčinýho bratra, která byla árijkou a strýček se s ní nechal rozvést proforma, aby se zachránil majetek, všecko bylo přepsaný na tetičku a strýček zahynul v Mauthausenu, přišel do Malé pevnosti a tak dál, to je zase jiné povídání, já to píšu v knížce. A já jsem s ní odešla, protože tatínek by mě nikdy nenašel v Postřekově a to nebyl pěkný rok. Jak jsem byla u tetičky v Heřmanově Městci, chodila jsem tam ještě do školy. Byla jsem rozhodně těžký oříšek pro tetičku, poněvadž jsem byla tak úplně z jinýho světa, tak úplně, no a psychologicky tenkrát taky i tetička byla inteligentní, vzdělaná dáma, ale tohle se nedalo rozumět, dítě, který je tak totálně vyhozený z kolejí, který tak úplně například zvonilo u dveří, tak já jsem utíkala se podívat, to je tatínek, to je tatínek, no tak tetička říkala, co jsi zvědavá, kdo je tak zvědavej, bude brzy starej nebo takový normální věci, jak se děti vychovávaly, a já jsem se prostě cítila neustále uražená, neustále taková deprimovaná. Tak po roce jsem odtamtud utekla, skončila jsem tam 5. třídu, měla jsem přítelkyni a všechno bylo hezký, takhle jenom ten můj soukromej život byl velice jako citlivý a já jsem nemohla tohle takhle strávit a tetička to nerozuměla. No, ale to ona nebyla jediná, to já se dneska jako to vidím jinak. Tenkrát jsem byla plná´, plná zloby na to na všechno, ale dneska ji omlouvám, že jako nemohla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tatínka jste nenašla?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Nikdy. Tatínek se nevrátil, tatínek, já jsem se potom později dozvěděla, že v Kauferingu ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zahynul.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... zahynul.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. No a vy jste se pak osamostatnila v podstatě.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
No pak jsem z Heřmanova Městce jsem přišla do Prahy do Belgický do sirotčince, to jsem se dozvěděla tak s pomocí přátel, to taky píšu v knížce velice podrobně, no a v Belgický jsem našla vlastně děti jako já, tak už jsme nebyli děti, už jsme byli takoví ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska se říká teenageři.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... teenageři, no se mi to nezdálo dost česky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To už se dneska tady běžně říká.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
A začala jsem chodit do ošetřovatelské školy. Mimo to jsem našla přítelkyni dobrou, kterou jsem znala už předtím a taky o ní píšu o Martě, tak se všecko dozví čtenář z knížky podrobněji.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti paní Eva Erbenová je dnes hostem Tandemu. Její vyprávění přímo bere dech, protože jsou to zážitky, které si málokdo z nás dovede vůbec představit, natož aby si představil, že je třeba sám prožívá. Ale teď už jsme se v tom povídání posunuli až do doby po válce, kdy jste se, paní Erbenová, v podstatě osamostatnila od tetičky. Žila jste pak v Praze. Ale mě zajímá, protože v současné době žijete v Izraeli, tak jak jste se vlastně do Izraele dostala?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Přišel 15. květen a bylo prohlášení státu Izrael a my jsme šli na Židovskou obec, tam jsme poslouchali projev Ben Guriona a tam jsem potkala chlapce, kterého jsem znala z Terezína, který byl náš madrich se řekne, to byl jako náš parťák, ten nás vodil na práci mimo Terezín. Byl to moc hezký, mladý muž, vždycky jsem říkala, když bylo, když byly dvě děvčata v pokoji, tak čtyři byly do něho zamilovaný, a tak jsem si nějak padli do očí. A pak jsme se setkali v Mánesu a to je taky dlouhé povídání. Já jsem šla s přítelkyní do Mánesu slavit a já jsem měla jet do Austrálie, já jsem měla všechno připravený do Austrálie, jakože byla nějaká rodina, která mě chtěla adoptovat. Mnoho Židů, který se vystěhovalo před válkou a byli ušetřený té doby, mělo takový pocit, že musí prostě pomoct dětem sirotkům a tak dále. Tak v Belgický po nás chtěli, abysme napsali curriculum vitae, co jako bysme chtěli, co jsme byli a obrázek, no a já jsem dostala několik nabídek, že by mě jako adoptovali, a jedna z těch dobrých, který se mi líbili, bylo v Melbourne v Austrálii od nějaký rodiny, kde ten pán pracoval v General Motors a měli dva syny a moc hezkej dopis a balíček, tak s hezkýma věcma jako nylonky, punčochy, co jsme tady jenom snily v Praze o něčem takovým, no a já jsem se rozhodla, že do tý Austrálie pojedu, poněvadž tady to bylo takový smutný zase. No a v tom Mánesu jsem potkala Petra, jsme se zamilovali a rozhodli jsme se, že se jako nenechám adoptovat, že bude lepší, když to dáme spolu dohromady a odjeli jsme spolu do Paříže, emigrovali jsme spolu už do Paříže. A tam jsme čekali na společný affidavit do Austrálie.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
T bylo v 47?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano. Jenomže on nešel, 48 ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V 48, ano.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... ten affidavit nešel a nešel a nešel a nešel a já jsem mezitím byla v jiném stavu, a Petr měl v Izraeli bratra. A psali nám, co pojedete do Austrálie, Izrael je ... My jsme tak do Izraele moc nechtěli, protože jak scionisti, Petr jo, Petr byl z scionistický rodiny, ale já totálně ne, a ta Austrálie nás lákala mnohem víc. A jednoho dne nám řekli, že Austrálie hledá zámečníky a lidi, jako co umějí manuálně pracovat a Petr byl ochoten všechno, jenom abysme se už zbavili toho emigrantskýho putování takovýho cikánskýho, a šli jsme na konzulát a Petr tam vyplnil všechny dotazy a řekli ano, příští týden, úplně všechno už bylo hotový, až přišla otázka náboženství a Petr tam napsal židovské, no tak si to prohlídli a řekli, dobře, my vás vyrozumíme, no a my už jsme rozuměli, že to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že ne, že nechtějí.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... že tohle, že to je kámen úrazu to náboženství, tak jsem řekla, tak to už ne. To dítě, co tady nosím, to nebude už mít takovýhle problémy, pojedeme do Izraele a taky tam to překousneme a tak jsme jeli do Izraele. No a během času byly situace, kdy jsme si řekli no dobře, kdybysme byli v Austrálii, tak bysme tohle neměli jako všechny ty války a všechny ty nepokoje a všechno to, ale Izrael byl v určitým směru takový uskutečnění nějakýho života, který dáme svým dětem, aby prostě už neměly něco takovýho, jako jsme měli my. Že se nám to během času trochu pokazilo, že to dneska není to, o čem jsme snili, no doufejme, že se to nějak napraví.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, co nám tady vypráví paní Eva Erbenová, jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti, tak to si můžete přečíst třeba v její knížce Sen. Část toho textu vyšla česky už v roce 94 pod názvem Vyprávěj mámo, jak to bylo. Ale dokonce podle té knížky natočil Pavel Štingl film, viďte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
O zlém snu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano. Ano. No ale teď už ten zlý sen, předpokládám, jaksi je pasé, aspoň doufám, i když nepochybně občas ve vzpomínkách se vám to objeví, ale teď žijete v Izraeli. Řekněte mi, Izrael je země, která je dennodenně ve zprávách, pořád se kolem Izraele něco děje. Jak se vám v Izraeli žije? My máme jenom přenesené takové jaksi zprávy. Vy jste v podstatě Češka, zároveň jste Židovka, žijete v Izraeli. Řekněte nám vaše bezprostřední dojmy, jak se žije v Izraeli?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Tak já právě život, já mám několik těch životů. Já žiju tady jinak a v Izraeli jsme si postavili dům, založili zahradu, porodili děti ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde tam žijete?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
V Aškelonu u moře. A rozhodli se, že tam zůstaneme, když bude tak či onak, že jako konec života ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V dobrém i ve zlém.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... v dobrém i ve zlém. V novinách a v televizi Izrael vypadá jinak. V soukromém životě Izrael taky vypadá jinak, protože žít někde musíte. Ono všude jsou nějaký strasti a svízele, ono to nikde není ideální ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ono se říká všude je chleba o dvou kůrkách, viďte.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... ale, ale pravda je, že Izrael má tolik ten lidský konglomarates, ta lidská společnost je tak pestrá a všichni ti Židi jsou takoví jako to místo, odkud přišli. Tak máte Maroko, máte Alžír, máte vlastně ty arabský státy, máte Maďarsko, Rusko, Bulharsko, všechen tenhle konglomerát dohromady, každej si přinese ten svůj raneček a každej tu svojí. Není to jako národ, ale je taky určitej takovej rasismus, jo, ten není dobrej, ten na nás se dívali jako domorodci, ty co se narodili v Izraeli, jako na stádo, který šel jako na jatka, proč jste se nechali vraždit? My jsme, no je to ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oni vám vyčítali ...
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
... oni nám vyčítali, že jsme ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... to, co se vám dělo?
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Ano, to co se dělo, protože my jsme se měli bránit, bylo nás 6 milionů, tak jsme se mohli bránit. 6 milionů naivních lidí, to byli nějaký vojáci, děti, starci, co jsme byli? Nikdo si to neuměl představit. Na začátku to bylo úplně hrůzný. Taky ta řeč, kterou, která byla úplně cizí, to psaní, ale člověk jako řekl, ok, ta druhá generace, to už bude něco jinýho, to už budou zase děti, který tam vyrostly. A každý se nějak snažil, aby tu zem zvelebil. Tak nic tam nerostlo, všechno leželo ladem. Najednou se začalo stavět, najednou se obdělávaly pole, v Aškelonu se postavila veliká továrna na roury a ty roury se přes celou tu poušť Negev dávaly, aby přišla voda. A skutečně tam všecko kvete a je tam nejnádhernější vegetace a zelenina výborná. Jsou tam věci úplně úžasný a jsou tam věci strašný, protože právě, já nevím proč, se vždycky rodí víc špatných lidí nežli těch dobrých, ale ta snaha je. No ten stát prostě musí nějak se z toho všeho dostat. A ty věčný, ty naši sousedi, víte, já se taky někdy divím. Izrael se musí bránit, na nás teďko házeli ty rakety a žilo se úplně normálně, chodilo se mezi těma raketama a samozřejmě školy, děti, když má člověk malý děti, tak se na to dívá jinak, nežli když je, já jsem si řekla, já už mladá neumřu, tak jsme s Petrem žili úplně normálně a nenechali se rušit. Ale jelikož už nemáme doma děti, tak to na nás, tak nemáme kryt, nemáme nic. Jestli by si to nějaký národ nechal líbit, aby na něho, kdyby tady ze Zlína házeli na Prahu bomby nějaký, no tak přece to není možný. A celej svět se jako na nás drápe, celej svět se zlobí na ten Izrael, co dělají. Tak já neříkám, že naše politika je nějak zvlášť moudrá, ale rozhodně se člověk nemůže nechat takhle, tak je to hrozně, hrozně komplikovaný. Ale máme velkou rodinu a celkem musím říct, zaplať pánbůh, žije se nám dobře, ale Praha zůstala /nesrozumitelné/, Čechy zůstaly Čechy. Víte, když přišel prezident Havel, dostal doktorát "honoriskau" na univerzitě v Tel Avivu, tak pár nás Čechů bylo pozvaný k tomu obřadu, tak nás Havel také oslovil a řekl - no tak jsem slyšel, že jste tady ostudu nedělali. Protože on taky v Izraeli se ví, že Češi byli lidi poctiví a pracovití a prostě Židi jsou takoví, jako ten národ, z kterého vyšli, a to je kompliment mým Čechům.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, že takhle můžeme krásně zakončit ten dnešní Tandem, který patří nepochybně k výjimečným stejně jako paní Eva Erbenová patří k výjimečným hostům našeho pořadu. Moc vám děkuju a přeju vám, ať se vám daří, celé rodině, ať se daří taky Izraeli.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Já vám, já vám taky moc děkuju a doufám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Eva ERBENOVÁ, poslední z žijících účastnic Pochodu smrti
--------------------
Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
