Kateřina Cajthamlová a Petr Havlíček: V lednici bývá málokdy to, z čeho člověk opravdu ztloustne

23. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kateřina Cajthamlová a Petr Havlíček

Odborníci na zdravý životní styl spolupracovali více než šest let na úspěšném televizním pořadu, ale poznali se už tři roky předtím. „To jsme si ještě vykali. Říkala jsem si, co takový zemědělský inženýr může vědět o jídle,“ vzpomíná s úsměvem Kateřina Cajthamlová na jedno z jejich prvních setkání.

V pořadu Jste to, co jíte vyhazovali lidem tučná jídla do popelnice a pomáhali jim zhubnout. Od té doby uběhlo už patnáct let. „Už bych si to nezopakovala, nerada dělám marnou práci. Pořad měl 370 dílů a bylo to marné. Natáčeli jsme 100 hodin a dělalo se 45 minut sestřihu. Ten formát musel být naplněn a my jsme s tímto formátem nesouhlasili.“

Petr Havlíček se přidává: „Byly tam sporné momenty. Například úvodní exhibice v plavkách, to byla trochu dehonestace toho člověka. Chtěli jsme spíš důraz na podmínky okolo a ukázat, že vyšší váha je jen vyústěním toho, jak někteří žijou. Možná by to bylo přínosnější, než vyhazovat ledničky.“

Stůl hrůzy byla hloupost

Oba se shodují, že v lednici bylo málokdy to, co člověku opravdu způsobilo problémy. „Stůl hrůzy byla hloupost. Časem se nám alespoň podařilo prosadit, že stůl byl rozdělen na snídani, oběd, večeři,“ říká Kateřina.

Kateřina Cajthamlová

Účastníci byli dopředu poučeni a instruováni. Věděli, že půjdou do spodního prádla, tak jim vysvětlovali, ať si z toho nic nedělají. „Ale bylo to náročné. V té době už jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik. Z každého dílu jsem se musela dávat dohromady.“ Postěžovali si, že sestřih často neodpovídal tomu, o čem to mělo být.

Ale o úspěšnosti pořadu nebylo pochyb. „Bohužel se ukazovalo, že úspěšnost byla vysoká ne kvůli inspiraci, ale spíš to bylo o tom vidět a srovnat, že někdo jiný je na tom ještě hůř,“ říká trpce Petr Havlíček. „Mě vyděsilo, že největší sledovanost to mělo mezi osmi až desetiletými dětmi. Prý proto, že se tam ponižovali dospělí. Strašná věc,“ říká Kateřina.

Přátelství zůstalo

Zatímco o Kateřině Cajthamlové se mluvilo jako o lékařce, Petra Havlíčka lidé neznali. Ten chtěl být původně veterinář, vystudoval zemědělskou školu a má státní zkoušku z masných a mléčných výrobků. „Když chcete řešit jídlo, tak ta škola byla dobrá volba. Je důležité vědět, jak se to produkuje, pak výživu vnímáte v mnohem širších konsekvencích. Teď je trend veganství, ale když víte, že bez zvířat zemědělství lehne, protože musíte mít na určitý hektar půdy určitý počet zvířat, půda potřebuje humus, aby byla úrodná a tak dále, tak v tomhle poznání mi škola dala hodně.“

Přiznali se k tomu, že spolu zpočátku vlastně soupeřili. „Petr byl zakomplexovaný egomaniak a já podrážděná nervózní čůza,“ šokuje Kateřina. „Ale oba jsme zráli, stávali jsme se pokornějšími, tak jsme pak přestali. Možná i proto jsme spolu vydrželi tak dlouho,“ usmívá se Petr. „A pořád jsme přátelé,“ potvrzuje Kateřina.

Diety v hlavní roli

Dietní návody se neustále mění. Někdy se doporučuje jíst několikrát denně v malých porcích, teď je populární přerušovaný půst. „To záleží. Není univerzální recept, ani doporučení. Jako není doporučení na to, jak se oblékat, každého formují jiné podmínky. Stravování musí respektovat toho člověka,“ vysvětluje Petr a Kateřina doplňuje: „Záleží na pohlaví, věku, tělesné stavbě, hormonální výbavě, na fyzické i psychické zátěži, na genetických faktorech i na makrobiotě střeva. Je tedy mnoho proměnných. Roli dokonce hraje i roční období.“

Petr Havlíček

Petr Havlíček svým klientům s oblibou říká, že od něj odcházejí v nastehovaném kostýmu a za měsíc se na kontrole uvidí, kde je to škrtí, nebo kde je dobré povolit, či kde přišít kapsu. „Každý sám za sebe je expert na svůj život. Hodně k nám chodí lidé poškození různými dietami s tím, že jim bylo řečeno, že to musejí vydržet,“ diví se Kateřina a Petr přitakává: „Člověk se potřebuje lépe cítit, chce zlepšit kvalitu života. Tedy jen zhubnout nestačí. A někteří vnímají dietu, že to opravdu musejí vydržet, že to je to pokání za to, že přibrali.“

Proč jíme večer

„Množí se muži, kteří jsou na sladké, a to je zajímavé,“ vypráví své poznatky Kateřina. „Stres snižuje citlivost tkáně na inzulín, a tudíž zvyšuje chuť na sladké. Ženy to mají většinou v progesteronové fázi menstruačního cyklu.“ Podle ní chuť na slané, tučné nebo i alkohol způsobuje spíš adrenalin, to mají hněviví nebo soutěživí lidé, nebo ti, kteří mají podvýživu 2. stupně.

Podle Petra Havlíčka to výrazně souvisí i s emocemi, hlavně s pocitem se uklidnit: „Přes den jsme pořád v takové pohotovostní pozici, a to nesmírně vyčerpává. Přes den jsme pod ochranným vlivem stresových hormonů, tak tolik nejíme. Ale pak se dostaneme do klidu a člověk ten stres vlastně zajídá. Potřebuje intenzivní chuť a ještě to nejlépe sníst rychle.“ „V ten moment je člověk ve změněném stavu vědomí, takže strava pouze kompenzuje stres,“ uzavírá tento koloběh Kateřina.

Je něco, na čem se neshodnou? Jaký mají názor na půst a jaké příběhy z pořadu jim zůstaly v paměti? Poslechněte si v rozhovoru.

autoři: Alexandra Mynářová , djo
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.