KOPÍ

Začnu kopím, což je, jak píše Slovník spisovného jazyka českého "stará útočná zbraň s násadou". Z jejího pojmenování se dá soudit, že původně vypadala jinak, než jak ji známe dnes z různých výtvarných nebo divadelních ztvárnění středověkých šlechtických soubojů. V jednom starším slovníku jsem našel, že původně se slovem kopí označoval široký meč, a to vysvětluje tvrzení všech ostatních pramenů, které mám k dispozici, že původně se slovem kopí označoval nějaký pracovní nástroj, kterým se kopalo. Dnešním kopím by kopat šlo těžko, ale něčím podobným širokému meči by to možné bylo, takže slovo kopí je asi jazykově opravdu příbuzné s kopáním. Kopejka, což je název ruské mince prvně ražené v 16. století, prý dostala své jméno podle toho, že na prvních kopejkách byl svatý Jiří, jak kopím zabijí draka. Podle jiných autorů, například podle Václava Flajšhanse, nešlo o svatého Jiřího, ale o ruského panovníka velikého knížete Ivana Vasiljeviče, který tuto minci dal roku 1535 razit a ovšem se na ní nechal sám zobrazit. S kopím v ruce. Ale jsou tu ještě verze třetí a čtvrtá. Jedna říká, že nešlo o kopí, ale o ruské sloveso kopiť, hromadit: kopejky bylo dobré hromadit. A konečně podle poslední teorie nejde o kopí ani o kupení, ale o psy. Pojmenování kopejky prý vzniklo z tureckého dinar köpei, tedy dinár se psem.

Na původ slovního spojení veselá kopa není tolik teorií, ale ani v tomto případě neexistuje jen jedno vysvětlení. Dnes nezastávané říká, že tu opravdu jde o kopu, o velkou skupinu, jaksi hromadu vesele se bavících lidí. Protože však úsloví veselá kopa užíváme výhradně o jednom veselém člověku, pravdivé asi bude vysvětlení, které říká, že s kopáním, kupou hlíny, kopou vajec, průkopníkem ani s kopím, eventuálně s kopejkou nemá veselá kopa jazykově nic společného. Jde o původně středohornoněmecké kompan, přítel, s nímž souvisí i naše poměrně běžné kumpán. U původu těchto slov je snad ve středověké latině používané slovo companio, které vlastně znamenalo "ten s nímž jíme chleba".