Ohroženi vysokým schodkem? Nízkopříjmoví cítí, že se nebudou moci o stát opřít, míní ekonomka Horská

Přes 70 procent, konkrétně 72 procent lidí v průzkumu agentury MEDIAN pro Český rozhlas z konce června uvedlo, že mají obavy, že vysoké schodky státního rozpočtu negativně ovlivní i rozpočet jejich domácností. O čem ten výsledek svědčí?

Pokud budeme předpokládat, že opravdu respondenti rozuměli otázce, to znamená, jak ovlivní schodky státních rozpočtů jejich rozpočty...

 Ta otázka tak zněla, tak věřme, že rozuměli.

... tak za mě je to vlastně dobrá zpráva, protože ukazuje, že to úsilí vlády zkrotit obrovské schodky státu je úsilí, které tři čtvrtiny domácností podporují a hlavně jsou si vědomy, že ty vysoké schodky znamenají také ohrožení nějakého životního standardu, ohrožení stability tato země a životní úrovně.

Když se detailně podíváme na výsledky odpovědí na tuto otázku, tak mě zaujalo, že ty obavy z negativních dopadů mají především lidé se základním vzděláním, častěji je mají lidé z nejmenších obcí a z pohledu volebních preferencí hlavně ti, kteří volili SPD a v prezidentských volbách Andreje Babiše. Zato nejméně se dopadů vysokých schodků na rozpočty domácností obávají absolventi vysokých škol, voliči vládní koalice, voliči současného prezidenta Petra Pavla a obyvatelé Prahy. Je toto racionální? Odpovídá to tomu, na koho a jak by ty náklady opravdu dopadly?

Čtěte také

Sociální systém nepomáhá spodním 25 % procentům, které by to dnes potřebovaly, upozorňuje sociolog Daniel Prokop

Znovu, pokud budeme opravdu předpokládat, že respondenti věděli, na co jsou tázáni, tak za mě to signál, že domácnosti – a právě ty nízkopříjmové nebo z malých obcí – jsou si velmi dobře vědomy, že stát nemá zdroje na financování třeba základních sociálních dávek, že chybí zdroje na financování důchodů, že chybí zdroje i ve zdravotnictví.

Je to vlastně pocit ohrožení. Ony opravdu cítí, že stát začíná cítit jasné rozpočtové omezení a že by se to mohlo promítnout v tom, jak je stát štědrý právě k nim. Ta štědrost státu, která se projevuje i v těch schodcích, se přímo týká právě těch domácností, které mají nízké příjmy a které vidí ve státu oporu, řekněme obezličku, o kterou by se v případě, kdy jim vypadne příjem, mohly opřít.

Z praktického pohledu, jak, jak rychle a jak bezprostředně vysoký schodek státního rozpočtu opravdu může ovlivnit hospodaření jednotlivých domácností:

Podle mě postupně. Je vidět, že pokud se státu nebude dařit zkrotit ty vysoké, třísetmiliardové – předtím to byly pětisetmiliardové – schodky, tak opravdu bude muset začít hledat zdroje úplně všude. Ono totiž tzv. mandatorní – povinné – a kvazimandatorní – vesměs povinné – výdaje tvoří tři čtvrtiny státního rozpočtu. Pokud stát bude muset šetřit, tak je jasné, že se neobejde bez škrtů právě v těchto mandatorních výdajích, kterými jsou především důchody, sociální dávky, ale také platy zaměstnanců.

Čtěte také

Samotný ekonomický růst deficit nevyřeší, je třeba zvýšit daně nebo snížit permanentní výdaje, říká profesor Pavel z VŠE

Za mě je to otázka, co si může stát dovolit do budoucna, jak dlouho můžeme financovat tento schodek. A financování schodku není zadarmo. Musíme si uvědomit, že ještě před covidem jsme za splátky dluhu jsme platili 40 miliard korun ročně. Jenom za splátky dluhu, my jsme neumořovali dluh. Teď už budeme platit okolo 60, možná 70 miliard korun. A pokud bychom ty schodky neukočírovali, tak to velmi rychle, za dva, za tři roky, může být 100 miliard korun. To znamená, že by veškerý schodek šel třeba jenom na vrub splátek dluhu.

Takže ano, neříkám, že za dva, za tři roky by schodek státního rozpočtu nebyl ufinancovatelný, ale byl by drahý a dražší. A nám jde o to, abychom zastavili tu nebezpečnou trajektorii zadlužování státu, to nebezpečné prohlubování schodků veřejných rozpočtů. Ono totiž i ten letošní státní rozpočet jasně ukazuje problém státu: jakmile se stát naučí žít se schodky v řádech 300, ne-li 500 miliard korun, tak si velmi těžko zvyká na omezenější rozpočty, na méně zdrojů. Strašně těžko se ten otesánek dostává do tří let starých džín.

Konsolidační balíček

Zůstaňme ještě chvíli u představeného balíčku. Má vláda, NERV, nebo třeba poradní sbor premiéra premiéra nějakou analýzu, na koho, jak výrazně ten balíček, pokud bude schválen, opravdu dopadne? Odbory představily nějaký propočet, objevily se proti propočty. Máte vy nějaký přehled, jestli ti, kdo na to nejvíc doplatí, opravdu budou zaměstnanci a důchodci, nebo jestli to bude někdo jiný?

Moc děkuji za tu otázku, kam jste mě navedl, protože bych ráda zdůraznila, co je v médiích možná špatně slyšet. Když si vezmeme nejenom stranu příjmů, ale stranu výdajů, tak za mě polovina toho balíčku připadá na firmy. Jak jsem to spočítala? Stačí si spočíst úspory na dotacích, plus zvýšení daně z příjmu právnických osob a dostanete se na částku zhruba 76 miliard korun, což odpovídá o něco málo více než polovině těch plánovaných úspor.

Takže z pohledu příjmů a výdajů dohromady, tu největší zátěž, 50 procent toho ozdravného balíčku, nesou na bedrech firmy. Za mě je to vlastně v pořádku: když se podíváme, proč ten veřejný dluh tak rychle rostl, proč měl stát tak vysoké schodky během covidu, tak to bylo především právě zásluhou pomoci státu firmám. Ta plošná pomoc, která šla na podporu ekonomiky, je vlastně tímto ozdravným balíčkem částečně vzata zpět.

Čtěte také

Odborářka zdravotníků: Vláda má jednat dopředu, ne na požádání. Konsolidační balíček dopadne hlavně na zaměstnance

Ta druhá polovina je relativně rovnoměrně rozvrstvená na zaměstnance, ale také osoby samostatně výdělečně činné, majitelé nemovitostí. Bavme se také o spotřebitelích jako o obecné skupině, která bude platit vyšší spotřební daně. Jsou tam další opatření, která vlastně rozkládají tu polovinu balíčku mezi nás, osoby fyzické a zaměstnance.

Zítra o vládním konsolidačním balíčku začne jednat Poslanecká sněmovna. Z vašeho pohledu, měli by poslanci některé části změnit?

Důležité hlavně je, aby balíček zůstal v tom rozsahu, jak byl schválen. Jakmile se začne odkrajovat z ozdravného balíčku, začne se odkrajovat i z ambice této vlády ozdravit veřejné finance. Toho se já jako makroekonom bojím nejvíce, protože veřejné rozpočty jsou součást a mají být součást boje proti inflaci. Pokud chceme zastavit růst inflace a růst zadlužení, musíme přijmout ozdravný balíček.

Pokud budou v ozdravném balíčku přijaty parametrické změny, které vyladit některé technické nejasnosti, možná i technické chyby: v pořádku. Je ale důležité, aby ten objem toho balíčku byl zachován. Nemám problém, aby se třeba diskutovalo například o DPH, diskutovalo se o některých spotřebních daních, diskutovalo se některých o technických otázkách, ale je důležité, aby si ministerstvo financí a konkrétně pan ministr financí Stanjura opravdu uhlídal, aby ten ozdravný balíček nebyl menší, protože chceme-li bojovat proti zadlužování státu, chceme-li bojovat proti inflaci, ten ozdravný balíček nemůže být méně ambiciózní.

Kolik může reálně stát ušetřit zefektivněním své správy? Poslechněte si celý rozhovor s Helenou Horskou vedený Tomášem Pancířem.