V pardubickém podzemí je k vidění zasypaná středověká studna. Před pár lety najednou ožila květinami

Dům č. p. 77 stojí hned u vjezdu na Pernštýnské náměstí. Kdysi v něm býval zájezdní hostinec. Známý je také tím, že ho v 19. století vlastnil první občan židovského původu, který se tak dostal mezi pardubické měšťany, proti čemuž někteří z nich důrazně protestovali. Současná podoba domu je po zrestaurování skvělou ukázkou toho, jak vypadaly opravené pardubické měšťanské domy po dvou velkých požárech na počátku a v polovině 16. století.

Vybudovat podzemní prostory je v Pardubicích kvůli jílovitému podloží a blízkosti řek komplikované dodnes. Naši předkové to ale dokázali. Třeba právě z domu č.p. 77 jedno takové vede, a to hned několik desítek metrů. Pod zemí je tak propojený s dalšími dvěma domy.  A pod domem U zlatého beránka se nachází nejzajímavější podzemní část.

Tam je totiž ve sklepení něco, co vůbec není obvyklé. Jeho podlaha je vyložena valounkovou dlažbou. Naši předci si na přelomu 15. a 16. století dali tu práci, že vyskládali do podlahy oblázky zřejmě z nedaleké řeky Chrudimky a vytvořili tak půvabnou a unikátní mozaiku. Kdy přesně a proč tomu tak bylo, nevíme. A v pardubickém sklepení je i řada dalších záhad. Jedna se týká třeba studny pod podlahou domu v prvním domě knihovny.

Dnes nad ní chodí čtenáři knihovny po skleněné desce. Středověká studna pochází pravděpodobně z počátku 15. století. A přestože je už desítky let zakonzervovaná a zasypaná pod sklem, stále žije. Jednoho dne tam totiž začaly růst a kvést květiny. Už několik let je to stejný koloběh. Každé jaro vykvetou, na zimu zmizí, aby se na jaře zase objevily.