Annín zmizel z Jesenicka. Zbyly jen základy domů a torzo kaple

Oblast mezi Kobylou nad Vidnavkou, Vlčicemi a Bernarticemi na Jesenicku představuje mírně zvlněnou krajinu ohlazenou ledovcem do příjemné oblé podoby. Panuje zde poměrně teplé klima, které však často naruší větry ze severu. Zdálo by se, že je to ideální oblast pro zemědělské podnikání.

A přesto byla mezi těmito vesnicemi poměrně velká oblast, kterou sice obdělávali rolníci z okolních vsí, ale která byla od center bydlení poměrně daleko. To si uvědomila majitelka panství se sídlem na zámku v nedaleké Kobylé - baronka Marie Anna ze Skal. Ta se hned po převzetí panství v roce 1800 rozhodla, že na rozparcelovaných pozemcích tzv. Horského dvora založí osadu, která by umožnila lépe využít úrodnou půdu zdejšího kraje.

Jako místo pro vesnici byl zvolen mírný svah nad tehdejší cestou spojující Kobylou a Bernartice. Tak byla nová vesnice chráněna ze severu a přitom měla dobrý přístup do okolních polí.

Obec přežila i druhou světovou válku

Obec, která podle své zakladatelky dostala jméno Annín, se poměrně rychle rozvíjela. Noví obyvatelé sem prý dorazili od Velkých Losin na Šumpersku. V roce 1836 již v Anníně stálo 20 domů se 108 obyvateli, kteří kromě hospodaření také předli len. Ve stejném roce už zde fungovala také kaple sv. Josefa. Jinak ale byla obec přifařena do Kobylé.

Torzo kaple sv. Josefa|foto: Miroslav Kobza

Obyvatelé osady v klidu prožívali změny kolem sebe až do druhé světové války. Nevíme, kolik zdejších mužů padlo na frontách pro větší slávu Hitlerovy říše, ale ani ti, kteří se vrátili, zde dlouho nepobyli. V roce 1946 byl odsunut poslední obyvatel Annína do Německa a na jejich místo přišli noví osídlenci.

Čtěte také

O bydlení v Anníně byl kupodivu docela zájem. Půda zde byla poměrně úrodná a krajina se přistěhovalcům z Beskyd musela jevit jako velmi dobré místo pro život. Počet obyvatel sice nedosahoval předválečné stovky, ale i tak zde hospodařilo několik desítek spokojených lidí.

Bohužel, ani jim neměly dějinné události dopřát klidného života. Na počátku padesátých let dorazila i sem snaha o násilnou kolektivizaci zemědělství. Poklidná hospodářství valašských novousedlíků musela být pro náboráře doslova trnem v oku, a tak bylo místním vysvětleno, že pokud se nepodrobí, budou podrobeni.

Na místě Annína možná vznikne ovocná alej

Tím se však uzavřel i osud samotného Annína. Lidé, kteří ztratili možnost vydělávat si na živobytí přímo v obci, byli nuceni dojíždět za prací do mnohdy velmi vzdálených center okresu. Tím pro ně bydlení v malé obci uprostřed polí a remízků ztratilo půvab. Postupně se vystěhovali všichni.

Ovocné stromy dodnes plodí jablka starých sudetských odrůd|foto: Miroslav Kobza

Osada pozvolna chátrala. Z opuštěných domů se stal vítaný zdroj stavebního materiálu. Jen kapli, kterou se tehdejší Okresní národní výbor rozhodl nabídnout k demolici, nikdo nechtěl. A tak se postupně propadla střecha a její torzo dodnes stojí jako připomínka vesnice, která byla vymazána z mapy. A to doslova. Jméno Annín není ani na turistických mapách. Jediné, co je zde označeno, je kříž v někdejší horní části obce a stodola, která zde sloužila zemědělcům do té doby, než spadla.

Přesto se začíná blýskat na lepší časy. Cesta, která do Annína vede, byla zčásti obnovena. Zaměstnanci obce Kobylá vymýtili náletové dřeviny kolem ní a výhledově by zde měla vzniknout alej ovocných stromů. Snad jako připomínka těch, kteří tady kdysi hospodařili v krásné krajině mezi Žulovskou pahorkatinou a Rychlebskými horami.