Chceme pamětní desky pro všechny, kdo zahynuli kvůli činnosti okupantů, říká historik Lukáš Cvrček
Touto dobou, před 55 lety, už byla na území Československa vojska Varšavské smlouvy. Začala okupace, která trvala přes 20 let, zmařila v naší zemi sen o svobodě a přes 400 lidí přišlo o život. „Jejich počet není konečný, není vyloučeno, že ještě nějaké oběti budou objeveny nebo přibydou,“ uvádí historik Lukáš Cvrček.
„Přípravy na vojenskou akci neboli intervenci, která se vlastně jmenovala operace Dunaj, začaly už o několik měsíců dříve, protože sovětské vedení reagovalo na nežádoucí liberalizaci poměrů v Československu a začalo promýšlet tuto variantu už zjara,“ přibližuje Cvrček a doplňuje:
„Sovětská strana volila nejprve nátlak na změnu kurzu politiky v Československu, ale chystané změny přicházely z jejich hlediska příliš pozdě a byly z jejich úhlu pohledu jen kosmetického rázu. Československé vedení tehdy třeba připravovalo i zásah v médiích, kdy se chystalo klepnout některé příliš prostořeké novináře přes prsty. A znovu se pevněji chopit vedení redakcí i začít diktovat, co vlastně můžou psát nebo o čem se dá hovořit.“
Boj o rozhlas
Významnou roli při dramatických událostech v roce 1968 hrál Československý rozhlas, zejména v samotném počátku okupace, dokud nebyl umlčen. „Bylo to jedno z hlavních informačních médií, protože v té době ne každý měl televizi. Proto tam zamířily i vyčleněné skupiny příslušníků StB. Agenti přišli do rozhlasu ještě dříve než sovětští výsadkáři, aby zajistili, že se buď bude vysílat po jejich, nebo tedy vůbec. Do budovy vstoupili, ale to vysílání úplně nepřerušili,“ popisuje historik.
Jako první začal informace o okupaci předávat rozhlas po drátě, na který příslušníci StB i okupanti zapomněli. Vysílání se šířilo dál a stalo se signálem k všelidovému tichému odporu v ulicích. I s pomocí armády, která dala k dispozici svoje mobilní vysílače, se povedlo štafetovým způsobem rozhlasové vysílání udržet, i když už byly stacionární vysílače zlikvidovány.
Před budovou rozhlasu na pražské Vinohradské třídě ale vypukly střety, které nakonec skončily střelbou. Na místě bylo mnoho zraněných demonstrantů a bohužel i několik mrtvých. Byly to jedny z prvních obětí invaze, kterých bylo nakonec více než 400. To ale není konečný počet, protože se ještě stále dohledávají informace o dalších.
Černé šeříky
„Není vyloučeno, že ještě nějaké oběti budou objeveny nebo přibydou, což souvisí i s tím, že v pozdějších letech se StB pokoušela ty případy kamuflovat, jako třeba o střelbu do lidí na Betlémském náměstí v Praze a v jeho okolí v roce 1971,“ říká historik, který stojí za iniciativou Černé šeříky, pamětní desky obětem okupace.
„Naším cílem je udělat pomníčky všem, kteří je dosud nemají. Tedy pamětní desky všem lidem, kteří zahynuli v souvislosti s činností okupačních vojsk od roku 1968 až do toho jejich úplného stažení na prahu 90. let.“
Kde všude hledá Lukáš Cvrček informace a nové údaje o obětech invaze? Jaký byl skutečný příběh střelby na Betlémském náměstí a kdo se také stal jeho obětí? Jakou má motivaci pro tuto svoji činnost a co je na instalaci pamětních desek nejkomplikovanější? Poslechněte si v záznamu rozhovoru s Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
