Do Izraele emigrovala před 75 lety, teď spisovatelku Evu Erbenovou vyhnala válka
Nejstarší pasažérkou českých záchranných letů z Izraele byla Eva Erbenová. Téměř třiadevadesátiletá spisovatelka žije ve městě Aškelon na jihu Izraele, kam odešla z Československa před 75 lety. Nyní zažila útoku teroristů Hamásu z bezprostřední blízkosti. „Najednou slyším burácení jak z kanónů, 600 raket za 24 hodin. Z toho se člověk může skoro zbláznit, ale já se nenechám,“ vypráví Erbenová pro Radiožurnál.
Spisovatelka Eva Erbenová je autorkou několika autobiografických knih. Narodila se v roce 1930 v Děčíně jako Eva Löwidtová. V roce 1941 byla s rodinou deportována do koncentračního tábora v Terezíně, následně byla vězněna s matkou v Osvětimi. Na jaře 1945 utekla z pochodu smrti při evakuaci tábora před blížící se frontou, při pochodu zemřela její matka. Po osvobození v Praze absolvovala kurz pro zdravotní sestry a později odešla s manželem do Izraele.
Útok Hamásu začal v sobotu. Kde jste tou dobou byla? Pamatujete si, co jste dělala?
Pekla jsem vanilkové rohlíčky, protože můj syn budeme mít narozeniny. Narodil se na moje narozeniny. Moje děti je mají hrozně rády, tak jsem zadělala na těsto a dala ho odpočinout. Najednou slyším burácení jak z kanónů, 600 raket za 24 hodin. Z toho se člověk může skoro zbláznit, ale já se nenechám.
Víte, co řekl Komenský? I kdybych věděl, že zítra bude konec světa, tak ještě zasadím strom. Tak já jsem udělala vanilkové rohlíčky (směje se).
A jak jste tu situaci prožívala? Bála jste se?
Ne, já se nebojím. Jen jsem ztratila víru, protože v Izraeli bylo tolik válek, ale vždycky tam byla vláda za Izrael a já jsem jim důvěřovala a nikdy jsem se nebála. S každou válku, buďto sázím, nebo něco dělám a to mi pomáhá. Věřím v izraelskou vládu. Katastrofa je, že téhle vládě absolutně nevěřím. Nemám slov, jak se na ně zlobím.
A plánujete se do Izraele vrátit?
No určitě. Nevím kdy, ale udělám to. Mám tam děti. Jak bych tam mohla všechno nechat?
Jak dlouho žijete v Izraeli?
Od roku 1949. Odešli jsme po revoluci. Je to 75 let. V Aškelonu jsme postavili barák... víte, když jsme byli na lodi, když loď přistávala v Haifě, tak jsme viděli perskou zahradu a byli jsme celý vyděšený a nadšený.
Petr řekl: „Tady si postavíme dům a naše děti nezažijí to, co jsme zažili my.“ Nepřišli jsme do Izraele jako do svaté země. Vůbec jsme k tomu neměli takový vztah. Přišli jsme, aby naše děti měly vlast, protože jsme tu naši ztratili. Československo bylo pasé, konec.
Vy jste se narodila na Děčínsku? Jak jste se dostala do Izraele?
Narodila jsem se na Děčínsku, protože tam dědeček měl továrnu na obdělávání ryb. Dědeček byl jako prezident Masaryk – vysoký, štíhlý. Bylo to moc krásné. V roce 1934 už tatínek cítil, že to není dobré, a tak jsme odjeli do Prahy. Ještě velice pohodlně – se vším všudy.
Koupili jsme vilku ve Strašnicích a tam jsem začala chodit do školy. Před tím byl ještě skok na Šumavu do Volyně a pak v Praze. V Praze jsme pak byli do roku 1938 velice šťastni.
Pak to přišlo?
Ano. Já jsem se vrátila sama. Maminka umřela na pochodu smrti a tatínek umřel v Kauferingu a mě zachránili v Postřekově.
Když maminka umřela, tak ten druhý den se ještě šel pochod smrti, šla jsem s nimi, i když už jsem byla skoro mrtva. V noci nás dali spát do stodoly. Zahrabala jsem se někam, kde byl hnůj a hrozně to tam smrdělo, ale bylo tam teplo a já jsem se z toho zahřála. Když jsem se probudila, tak oni byli pryč a já jsem byla sama. Zapomněli a nenašli mě.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
