I na konci války umírali lidé

Před 70 lety, měsíc před koncem války, byl kousek od našich hranic popraven Dietrich Bonhoeffer. Evangelický farář, vzdělaný muž, který dokázal rozpoznat nebezpečí fašismu a aktivně se účastnil odboje. Zapojil se do příprav atentátu na Hitlera. Atentát se nezdařil, a 39-letý Bonhoeffer byl popraven na velikonoční neděli 9. dubna 1945. Zhluboka vydechneme. Třicet dnů chybělo. A vše by bylo jinak.

Podobný je úděl Jaroslava Šimsy. Jemný křesťan, vzdělaný muž, bojoval proti nacismu. Dlouhých pět let byl za to vězněn, nejdéle v koncentračním táboře v Dachau. Psal dopisy domů, které z tábora pronášela statečná německá žena, která tam pracovala. A tak víme mnohé o tom, jak Jaroslav Šimsa žil, co cítil. Pětačtyřicetiletý muž zemřel na skvrnitý tyfus 8. února 1945. Tři měsíce před koncem války.

Dva výrazní muži zemřeli na dohled konce svého věznění. Už v dáli svítalo. Kousek chyběl k tomu, aby svou moudrost a statečnost předávali dalším lidem, aby se radovali z krásného jara, seděli se svými rodinami a přáteli, pili kafe a dobré víno, a mluvili. Třeba jen tak, o životě.

A tak, když oni mluvit nemohou, je to na nás. Abychom se od nich učili.

Především umění, jak rozpoznat, když ze zdánlivého nic, najednou, nenápadně, roste zlo. Jak najít odvahu jednat právě teď. Protože až to zlo vyroste o další kousek, stane se silnějším než já. Jak zvládnout to, že já to vidím, a už bych jednal, ale většina to nevidí a nejedná. Mýlím se?

Příběhů trpké smrti ve chvíli, kdy konec války byl nadohled, je bezpočet. Je dobře, když nás po sedmdesáti letech dojmou a sevřou až k slzám. Je dobře se ptát: co by nám ti lidé pověděli, kdyby mohli?