Jaký vztah má křesťanství k životnímu prostředí

Křesťanství říká, že přírodu potřebujeme ze dvou důvodů:

„Za prvé proto, aby nám dávala potraviny, oblečení a materiál na stavbu domů. A za druhé, abychom skrze ni kontemplovali Boha. Pokud přijdeme do kostela a tam si říkáme bratři a sestry, tak si to říkáme, protože se modlíme „Otče náš“, tedy Bůh je otec všech lidí. No jo, ale pokud Bůh je náš otec, protože nás stvořil, tak pak je také otec květin a motýlů a ptáků, čímž to pádem člověk získává odpovědnost staršího sourozence. Má odpovědnost za ty, kterým svatý František říkal malí bratři a sestry.“

Vysvětluje Marek Vácha. Vystudoval molekulární biologii a genetiku, je kněz a specializuje se na otázky lékařské i environmentální etiky. Starost o ochranu životního prostředí se objevuje v křesťanství, ale nejen v něm, až ve dvacátém století. Podle Váchy to souvisí s objevením pólů a dobytím Everestu.

„Ještě jedna událost byla významná a to by člověk nečekal a to byla mise Apollo. Protože v té misi Apollo jsme poprvé viděli fotografie naší vlastní planety a najednou si člověk uvědomí, jak ta biosféra je tenounká slupka na povrchu této země, dolů je život jedenáct kilometrů v Mariánském moři nahoru asi deset kilometrů jsou ještě spory nebo mikroorganismy, takže dvacet kilometrů tenounká slupčička na povrchu země, kde najednou všechno je spojeno se vším. Takže taková ta křehkost života najednou byla viditelná na fotografiích a nejednou si lidi uvědomili: No jo, ale my teda musíme udělat něco proto, abychom přírodu zachovali pro budoucí generace.“

Protože ochrana těch, kdo se sami bránit nemůžou, je důležitou součástí křesťanství, musí se jí stát i ochrana přírody. To si začali uvědomovat i poslední tři papežové. Podle Váchy by si zasloužili přívlastek zelení:

„V těch textech Jana Pavla II. a potom zejména Benedikta se objevují environmentální témata a papež František mluví o ochraně přírody takřka neustále.“

Křesťanství může dodat do ochrany životního prostředí několik impulsů. Za prvé to, že smyslem života není hromadění věcí. Za druhé může dodat perspektivu:

„Z toho důvodu, že politik, i když je velmi prozíravý, tak myslí maximálně na nejbližší volební období a třeba ještě na to další. Příroda myslí ve stovkách let. To vidíme krásně v těch sporech o Šumavu, kdy to, jaké rozhodnutí ten politik udělá, to poznáme za čtyřicet let, jestli bylo dobré nebo špatné. No jo, ale za čtyřicet let bude všechno jinak, takže najednou křesťanství, které vlastně je pořád stejné, dává tu historickou perspektivu.“

Přírodu nechráníme jen proto, abychom ji předali dětem, vysvětluje dál Marek Vácha. Křesťanská perspektiva je ještě radikálnější. Konečným majitelem přírody je Bůh sám a člověk je odpovědný Bohu za stav celého stvoření.

„Někdy možná doslovně bereme tu myšlenku, že jsme tady jen cizinci, poutníci a přistěhovalci. A existuje taková představa, že příroda je skutečně jen jeviště, na kterém probíhá ten náš boj o věčnou spásu, ale svatý František přináší právě tu myšlenku, že příroda je především místem, které stvořil Bůh a že člověk se má starat o ten celý oikos. Nemůžu přece vykládat rodičům, že je mám rád, a při tom demolovat zařízení domácnosti, a nemůžu říkat Pánu Bohu, jak ho mám rád, a při tom demolovat zařízení této planety.“