KOLMO

Když vyslovíme příslovce kolmo nebo podstatné jméno kolmice, určitě se nám nevybaví štípání dřeva, a přesto právě z pojmenování této činnosti slovo kolmo a od něj pak výraz kolmice vznikly. V češtině dříve existovalo původem indoevropské sloveso klát, které znamenalo bodat, píchat, porážet, zabíjet a také štípat dřevo. Indoevropský kořen českého klát zněl kel- a znamenal tlouct, bodat. Z tohoto kořena je například latinské clades, porážka, řecké klao, lámu, a třeba také albánské pojmenování bodláku slovem rë-kuall. Klát se časovalo nepravidelně: já kolu, ty koleš. Když štípeme, staročesky koleme, špalek dřeva, vedeme sekeru svisle dolů, v pravém úhlu vzhledem k ploše, na níž sekáme. Ano, tak vzniklo české příslovce kolmo, které znamená svisle, v pravém úhlu, tedy stejně, jako když sekáme, staročesky koleme špalek dřeva.

Ze starého klát vzniklo i sloveso skolit, to ovšem podstatně jednodušším způsobem než příslovce kolmo. Klát bylo mimo jiné zabíjet, a skolit tedy znamenalo zabít. Tomu je blízce příbuzné slovo kolbiště, které dnes užíváme spíš jako abstraktní označení místa nějakého zápasu. Třeba zasedání Rady bezpečnosti se stalo kolbištěm... Původně však kolbiště bylo pojmenování zcela konkrétního místa, zápasiště, kde se odehrávaly rytířské kolby neboli klání, což další slovo, které vzniklo ze staročeského klát a které dnes užíváme také spíš obrazně, klání je dnes spíš boj názorů a myšlenek než nějaké konkrétní srážení si hlav.

S výrazem kláda se zase vrátíme k práci se sekyrou. Kláda je pojmenování kmene, který jsme okláli, tedy osekali. S kládou je příbuzné slovo kladina, které vytvořil zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Do příbuzenstva možná patří i slovo kladivo, v tom případě by původně šlo o nějaký nástroj, kterým naši předkové kláli, tedy sekali, bodali či píchali. Jiní odborníci ale spojují kladivo se slovesem klást. Ani u kladky není její příbuznost s kládou úplně jistá.

Ale pojďme k úkolu, ten se slovesem klát, a tedy s výrazy kolmo, skolit, kolbiště, klání a kláda souvisí určitě. Tímto slovem staří Čechové původně označovali daně, předepsané, stanovené částky. V Holubově a Lyerově slovníku se píše, že úkol úplně původně asi bylo to, co se za jeden pracovní den ukole, tedy například množství dřeva, které se naseká.