Letnice nám připomínají něco, co takzvaně moderní člověk slyší jen nerad

S Letnicemi je to těžší. Připomínají nám totiž něco, co takzvaně moderní člověk slyší jen nerad. Připomínají nám, že člověk není vždy pánem svého osudu, že není vždy mírou všech věcí – ale naopak že jsou i okamžiky, kdy by měl pokorně přijmout vedení, sklonit se před tím, kdo nebo co ho přesahuje.

V křesťanské terminologii toto vedení nazýváme Duchem Svatým, ale myslím si, že onen prožitek duchovního přesahu, který nám ukazuje cestu v obtížných momentech života, je něco universálně lidského. Dnešní uspěchaná doba, orientovaná na výkon a výsledky nám často sugeruje pocit, že kdo nedrží v každý okamžik otěže svého života pevně v ruce, je slabý a vystavuje se nebezpečí, že ho ostatní – ještě motivovanější a ještě odhodlanější – bez mrknutí oka zadupou do prachu.

Naše lidská danost, naše vrozená omezenost – ta fyzická i ta psychická – ale příliš nepřeje vytváření bez ustání vpřed jdoucích robotů. Stačí malé zaškobrtnutí, dočasná slabost, nemoc, něco, co nás „rozhodí“ a do soukolí výkonnosti jakoby se dostal písek. Otěže života nám vypadávají z rukou, ztrácíme půdu pod nohama.

A právě toto je moment, kdy různé duchovní tradice – nejen ta křesťanská – hovoří o tom, že bychom si měli přiznat omezenost vlastního já a svou důvěru a naději, ale i své problémy, které nám přerůstají přes hlavu, svěřit do rukou někoho, koho můžeme oslovovat Ty a kdo se k nám ve své nekonečné lásce sklání jako ke svým dětem.